Doporučujeme
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Každý z nás reagujeme na určitá jména bystrou pozorností. Tak tomu bylo i se mnou, když jsem před časem listoval starou knihou a našel v ní článek, který kdysi napsal Romano Guardini. Část textu jsem přeložil a rád bych ji nabídl i Vám (uvedu je kurzívou) a připojím své krátké zamyšlení.
Podle náhledu raného křesťanství spočívá křesťanská existence na stále pokračujícím (prosazujícím se) jednání Božím. Toto jednání tvoří „svaté dějiny“, které se odehrávají uprostřed dějin světa. Jejích obsahem je, že každý křesťan se skrytě stává novým člověkem, skrytě nastávají „nová nebesa a nová země“, až k hodině, kdy Pán opět přijde a vše bude zjeveno. Nejzachytitelnější zjevení tohoto dění představuje liturgie.
Tedy už tušíte, proč mi přišlo na mysl nadepsat toto zamyšlení otázkou: „Komu patří svět?“ Patří Bohu, on je v něm ten nejdůležitější, on v něm koná: dílo stvoření, vykoupení a posvěcení. Dílo Boží, opus Dei. On působí svítání a dává nový den, on živí všechny tvory, on obdarovává vírou a milostí, on vede k modlitbě a vlévá svého Ducha, on, on, on. Tak o tom zpívá žalmista, tak to zní z hymnů liturgie hodin, složených v pozdní antice, tak o tom mluví světci i prostí svatí lidé nekanonizovaní.
To se v novověku změnilo. Novověk již, a týká se to i tehdejších věřících, nevidí svět jako dílo, které bezprostředně vychází z Boží ruky, ale jako něco, co sice stvořil Bůh, ale co nyní běží podle vlastních zákonů. Tomu pak také odpovídá, že těžiště náboženského života se od tajemstvím naplněného Božího jednání ve světě, směřujícího ke konci, kdy bude vše zjeveno, odvrací do nitra, do uvažování, cítění a smýšlení jednotlivého člověka. Liturgie nadále již není nejdůležitějším dějištěm a stále zářícím zjevením oněch „svatých dějin“, nýbrž je vnímána jako prostředek, sloužící ke vzdělávání.
Předmětem pozornosti a domnělým středem dění jsme se stali my sami. Nemusí jít vždy o nějaký primitivní a nafoukaný ateismus, mnohdy jde „jen“ o ateismus praktický, který Boha nepopírá, jen s ním nepočítá. „Svět patří nám“ (tento slogan si od Voskovce a Wericha prostě vypůjčuji, s jejich stejnojmenným filmem tu vůbec nepolemizuji). To my jsme nyní ve středu dění. Ráno znamená procitnutí do našich starostí, do našeho spěchu, my plánujeme to nebo ono, my se musíme pomodlit, my nesmíme zapomenout na mnoho věcí a rádi bychom pomohli tam nebo onde a setkali se s tím či oním člověkem, posloužili mu, my musíme dobře rozvrhnout své síly a my bychom také pokud možno rádi někde stihli mši. Nic z toho není špatné, patří to k našemu životu, je to nezbytné, cenné i krásné. Ale pokud v tom chybí On, pozornost vůči Bohu, obrácení se k němu, odevzdanost, úsilí o pevný a trvalý vztah s ním, velmi se při tom všem ochuzujeme.
Zdá se ale, že před nějakým časem nastala změna. Sebevědomá jistota novověkého obrazu o světě je otřesena. Člověk nyní vnímá i to, co je v jeho bytí zatlačeno do pozadí, zakouší, že ne všechno dění lze předvídat a že nedohlédne hranice toho, čeho je schopen. Skutečnost je zakoušena elementárně a klesá váha pouhého vědění a prožitku. Rozhodující v otázce po Bohu není to, jak my o Bohu dokážeme smýšlet nebo jej pociťovat, ale to, jak on sám svědčí o sobě a jak si počíná v životě věřících. Zdá se, že budoucnost křesťanovy existence závisí na tom, nakolik se naučí v tak intenzívně skutečném světě vidět Boha, konajícího své dílo: vnímat Boha jako ještě mocnějšího a ještě skutečnějšího než tento náš svět; vložit svět znovu do Boží ruky a chápat sama sebe jako plod Boží tvůrčí činnosti.
Nepřipomíná vám to karmelský důraz na kontemplativní modlitbu? Mně ta touha, vyjádřená krásným obrazem: „vložit svět znovu do Boží ruky“, velmi souzní s ideály Karmelu. Dál mluví Romano Guardini o tom, že zmíněná změna v pohledu na svět se projevila i tím, že namísto přeceňování spekulativního myšlení se nyní dostává nové úcty také smyslovému prožívání a vnímání světa. Pravdivé poznání skutečnosti a kontakt s ní nejsou záležitostí spoléhání se na propracované abstraktní pojmy. K pravdivému poznání skutečnosti se jí musejí dotýkat všechny smysly a celá bytost člověka, nejen jeho rozum. Jen tak může člověk pojímat skutečnost v celé její šíři, hloubce a výšce.
Tím nabývá liturgie zcela nové naléhavosti. Jejím úkolem není objasňovat učení víry, vzdělávat city, nebo zprostředkovat zbožné estetické zážitky. Liturgie je živé dění, v němž se Boží vláda představuje očím, uším, rukám člověka. Je prostorem bytí, do nějž je člověk přijat a [v němž] je přetvářen v nový život. Liturgie je především jednání. Rozhodující v ní je dění. jednotlivec je do tohoto dění přizván. Na základě něj sám sobě porozumí. Je jím uchopen a přetvořen.
Romano Guardini tento článek, z nějž cituji, uveřejnil poprvé v roce 1942.1 Leccos se od té doby změnilo, mnohé jste možná četli formulováno pozdějšími autory přístupněji. Ale protože liturgie je denním nebo přinejmenším každonedělním chlebem nás všech, jsem za toto připomenutí jejího základního pohledu na svět upřímně vděčný. Svět patří Bohu, to On v něm stále koná své dílo. A my svou liturgickou modlitbou toto jeho dílo vnímáme, chválíme je a zapojujeme se do něj. S pozornou a živou vírou, kterou se pak snažíme si uchovat i po celý ostatní čas, když „neseme tíhu dne i horka“ (dle Mat 20,12).