Doporučujeme
P. Salvador Ros García, OCD1
Mezi první a nejlepší čtenáře svaté Terezie, jak co se týče jejích spisů – a to ještě předtím, než byly vydány – tak co se týče její duše – oné jiné knihy, kterou její vnitřní učitel2 psal v ní, dokud se neproměnila v živý text: „Mnoho věcí, které zde píši, nejsou z mé hlavy, nýbrž mi je řekl tento můj nebeský Učitel“ (Ž 39,8; 14,8; 23,1)3 – je třeba jmenovat svatého Jana od Kříže, prvního bosého karmelitána; toho, který žil v její blízkosti nejdéle; jediného, který zakusil její vyučování; toho, který opravdu poznal skrytá tajemství její duše; který ji uměl nasměrovat k nejvyšším zkušenostem jejího mystického putování; toho, který později tyto zkušenosti systematizoval a kterému – celkem vzato – na ní nejvíc záleželo, kdo se plně ztotožnil s rozletem jejího ducha.
A právě takový způsob četby, jenž není jen povrchní nebo vedený zvědavostí (jako četba prostého diváka, který čte věci zvnějšku), nýbrž vnímající zevnitř, sebe v to zahrnujícím či empatickým způsobem, kdy se čtenář stává skutečným účastníkem a spoluautorem textu, si klademe za cíl ukázat v této přednášce. A podáme Vám ji v narativní podobě, jako kdyby se jednalo o film, i shodně s obvyklou trojčlennou strukturou či členěním (navození, zápletka a rozuzlení), ba dokonce i s použitím techniky flash-back, to znamená tak, že začneme závěrem, předjímajíce poslední záběr, abychom byli hned nyní schopni retrospektivního pohledu.
Záběr, který představíme svému zraku a kterým začneme tento virtuální film, je pohled na fra Jana od Kříže, čtoucího první vydání děl matky Terezie, připravené fra Ludvíkem z Leónu a publikované v Salamance v polovině roku 1588, šest let po smrti světice. Tento nádherný svazek věnovali představení Řádu císařovně Marii Rakouské „jako nejcennější klenot, který máme“ a stal se skutečným bestsellerem, neboť během necelých šestnácti měsíců vyšel třikrát.4
Jak je známo, slavné první vydání tereziánských spisů se formálně představovalo jako trilogie: Kniha života, Cesta dokonalosti a Vnitřní hrad, přičemž každé z těchto děl bylo doplněno o řadu krátkých textů. Jako dodatky ke Knize života přiřadil editor na dvacet úryvků z Duchovních relací, mezi nimi i popis duchovního manželství, tedy události, k níž došlo v Ávile dne 18.#listopadu 1572, poté co světice přijala eucharistii z rukou fra Jana od Kříže (srov. R 34).5
Představme si nyní překvapení Jana od Kříže, když čte tuto tereziánskou pasáž a v textu vidí vytištěno své jméno, jméno jediného bosého karmelitána, který je výslovně uvedený v prvním vydání!6 I když jsou o Janu od Kříže v prvním vydání i jiné, skrytější zmínky, od této výslovné a významné se nyní můžeme vrátit pohledem zpět a zahájit chronologický sled filmu.
1. Navození: první léta (1567–1572)
Všechno začalo jedním setkáním, a to setkáním prozřetelnostním, v Medině del Campo koncem srpna roku 1567, kdy „se stalo, že tam přicestoval jeden mladý otec, který studoval v Salamance“ (Z 3,17). Ona, matka Terezie, měla tehdy dvaapadesát let; on, bratr Jan, pětadvacet (tedy stejné číslice, jen v přehozeném pořadí). Ona, kromě toho, že přijela do Mediny založit svůj druhý klášter a pustit se tak do šíření Reformy, hledala také mladé kandidáty, ochotné začít mezi bratry projekt, podobný tomu, který se šířil mezi mniškami, a měla pro tento záměr rovněž písemná svolení k zakládání od generála Rubea.7 Bratr Jan, nedávno vysvěcený na kněze, přicestoval do Mediny, aby tu slavil primiční bohoslužbu, ovšem ve stavu neklidu co do povolání, neboť byl pokoušen k útěku do kartouzy.
Právě při tomto prozřetelnostním setkání s mladým primiciantem se matka Terezie důvěrně dozvěděla o jeho kartuziánském rozhodnutí: „dozvěděla jsem se, že chce jít ke kartuziánům“. Ona sama nám popisuje, jakým způsobem Jana získala pro svůj projekt: „když jsem s ním mluvila, byla jsem velmi potěšena. Řekla jsem mu, co jsem měla v úmyslu, a snažně jsem ho žádala, aby ještě posečkal, až nám Pán dá klášter, a jak velkým dobrem by bylo, kdyby se mohl zdokonalit a zůstat přitom ve svém vlastním Řádu, a jak mnohem víc by tím posloužil Pánu“ (Z 3,17). Bratr Jan svolil: „On mi dal slovo, že tak udělá, jen aby se to příliš neprotahovalo. Když jsem viděla, že již mám pro začátek dva bratry, zdálo se mi, jakoby celá záležitost již byla hotova, i když jsem dosud nebyla úplně spokojena s převorem, a tak jsem nějakou dobu vyčkávala, a také, abych měla kde začít“ (tamtéž).8 Mezitím se bratr Jan vrátil do Salamanky a zapsal se na univerzitě jako student teologie, vědom si toho, že tuto církevní kariéru nedokončí.
Na konci tohoto prvního kurzu teologie, jediného, který v Salamance absolvoval (budoucí učitel církve opustil Salamanku, aniž by dosáhl nejnižšího titulu bakaláře!), se bratr Jan znovu vrátil do Mediny, aby s matkou projednal záležitosti Reformy. Ona jej chtěla předem seznámit „s naším způsobem chování“, a proto ho 9. srpna 1568 vzala s sebou na založení do Valladolidu, aby zblízka viděl nový životní styl, v oněch dnech ještě bez klauzury, protože se upravoval dům, a „aby dobře poznal všechny věci, jak co do umrtvování, tak co do stylu sesterství a rekreace, které máme společné;9 že všechno je s takovou umírněností, aby to sloužilo pouze k pochopení toho, čeho se nedostává sestrám, a abychom si dopřály trochu úlevy a byly pak s to snášet přísnost Řehole“ (Z 13,5).10 Nikoli tedy středověká osamocenost a přísnost kartouzy, kterou hledal bratr Jan, nýbrž lidštější styl života, sesterství/bratrství, rekreace a sdílení.
Po několik měsíců zůstal bratr Jan v tomto jedinečném valladolidském noviciátu a s tak mimořádnou novicmistrovou, jako jediný bosý karmelitán, který mohl zakusit vedení a společný život se Zakladatelkou, na kterou ovšem zároveň on sám, i když byl tak malé postavy, dělal dojem svou lidskou a duchovní velikostí: „Byl tak dobrý, že alespoň já sama jsem se od něj mohla naučit mnohem víc než on ode mne; ovšem to nebylo to, co jsem dělala, protože jsem mu chtěla předat styl chování sester“ (Z 13,5).11 A je velmi pravděpodobné, že také tam, (tehdy) ve Valladolidu, se bratr Jan pustil do četby tereziánských spisů, právě v oněch dnech, kdy světice revidovala, opravovala a doplňovala druhý rukopis Cesty dokonalosti, ba i s přidáním několika nových stran, které sepsala dokonce potřetí.
Koncem září bratr Jan z Valladolidu odcestoval, aby šel připravit dům v Duruelu, první mužský konvent tereziánské reformy. Přípravy (založení tohoto konventu) a (jeho) počátky jsou velmi dobře známy díky mimořádné kronice, kterou vytvořila samotná svatá Terezie ve své Knize o zakládáních,12 když sama toto místo počátkem března 1569 navštívila. Napůl v okouzlení, napůl ironicky neskryla jisté rozčarování, když viděla, jak se otec Antonio Heredia zdál být fascinován přísností, a ona musela mírnit jeho excesy:
„Poté, co jsme promluvili s oněmi otci a já s nimi probrala pár věci, zvláště, jak jsem slabá a ubohá, velmi jsem je prosila, aby ve věcech kajícnosti nepostupovali s takovou přísností, neboť ji měli velmi velkou; a jelikož mě touha a modlitba, aby mi Pán dal někoho, kdo by začal, stály tolik, a viděla jsem tak dobrý začátek, bála jsem se, aby démon nehledal způsob, jak by s tím skoncoval dřív, než se uskuteční to, po čem jsem toužila já“ (Z 14,12).
Bolestnější byla zkušenost konventu v Pastraně, kam později, totiž na jaře 1572, bude muset světice bratra Jana od Kříže poslat, aby umírnil „kajícnosti zvířat“ (což je jeho vlastní vyjádření)13 a nevhodné projevy přísnosti, které se ujaly v onom noviciátu, vedeném novicmistrem Andělem od svatého Gabriela, jehož samotná svatá Terezie v jednom ze svých výjimečných negativních hodnocení popisuje jako „velmi mladého, nevzdělaného, minimálně obdarovaného k vedení a bez prozíravosti“ (Z 23,9). Mladinký novicmistr byl díky rozvážnosti bratra Jana odvolán, avšak rigoristický proud, který ztělesňoval, nevyschl a převládal při založeních, která se s překvapivou hbitostí šířila směrem na jih: Altomira (1571), La Roda (1572), Granada (1573), La Peñuela (1573), Amodóvar del Campo (1575), atd.
Ze španělštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD,
redakčně upraveno.
Vyobrazení svatých karmelitek v poutním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří. Terezie z Avily stojí uprostřed, pero a kniha v jejích rukou připomínají její duchovní spisy. Před ní klečí její spolupracovnice, Anna od Ježíše (†1621) a vpravo s korunou na závoji bl. Františka d’Amboise (†1485). Vpravo vedle Terezie svatá Marie Magdalena de Pazzi (†1607) drží veliký kříž a nástroje Kristova umučení. Zcela vlevo drží mučednickou palmu bl. Terezie od sv. Augustina (†1794), převorka v Compiegne, popravená i s komunitou sester za francouzské revoluce. V pozadí je vyobrazena bl. Marie od Andělů (†1717) z Turína.