KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

9. Rukopis C

Třetí z Terezčiných rukopisů vznikl z podnětu sester v době, kdy poznaly, že Terezka je vážně nemocná a může zanedlouho zemřít. Tereziina rodná sestra Anežka tehdy již nebyla převorkou, v tomto úřadu ji vystřídala sestra Marie Gonzága. Večer 2. června 1897 se Anežka tedy na převorku obrátila. Svěřila jí, že na Anežčino přání Terezka před dvěma lety zapsala vzpomínky na své dětství a cestu na Karmel, a požádala novou převorku, aby Terezce uložila v psaní pokračovat. V úsilí naklonit převorku k tomuto záměru, jí Anežka předestřela, že teď by Terezka mohla zapsat „něco vážnějšího“, něco o svém řeholním životě a o zkušenostech z duchovního života.¹ Převorka tomu vyhověla a Terezka začala psát hned příštího dne. Když čteme rukopis C, je dobře mít na mysli, že Terezka jej psala během posledních čtyř měsíců svého života, kdy postupně slábla a její nemoc postupovala.

Pojala tuto činnost úplně stejně jako tehdy, když začínala psát rukopis A: má tedy dokončit opěvování Pánova milosrdenství. Po úvodních odstavcích, v nichž převorce vyložila svůj vztah k ní, se Terezka podrobně rozepsala o svém objevu malé cesty, onoho duchovního výtahu (AS 201–202). Pak se zmínila o prvním chrlení krve, které měla před rokem na Velký pátek roku 1896. Přijala to tehdy s velkou radostí, protože velice toužila brzy se setkat s Ježíšem tváří v tvář. Ale její nadšená víra byla právě tehdy vystavena náročné zkoušce, která zatím neskončila. Terezka ztratila radost z víry, nebe jí připadalo být neskutečné, věřila pouze silou vůle a bylo to pro ni utrpením, které se ovšem snažila podávat Bohu jako dar z lásky. Přirovnává svůj stav k temnotě, k tomu, že ji od Boha odděluje ne již závoj, ale zeď. A přece právě když toto popsala, připojila slova:

„Nikdy jsem tak dobře necítila, jak je Pán laskavý a milosrdný.² Poslal mi tuto zkoušku až ve chvíli, kdy jsem měla sílu ji snášet. Myslím, že dříve by mne přivedla k malomyslnosti... Nyní odstraňuje všechno, co by mohlo být v mé touze po nebi přirozeným uspokojením...“ (AS 208.)³

V další části rukopisu Terezka vysvětluje poznání, kterého se jí dostalo o vzájemné lásce.

„Při poslední večeři, když (Ježíš) ví, že srdce jeho učedníků plane vroucnější láskou k němu, která pochází z toho, že se jim daroval v nevýslovném tajemství své eucharistie, tento sladký Spasitel jim chce dát nové přikázání. Říká jim s nevypověditelnou něhou: Nové přikázání vám dávám: milujte se navzájem. JAK JSEM JÁ MILOVAL VÁS, TAK SE NAVZÁJEM MILUJTE VY. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

A následující Terezčiny věty jsou rozjímáním o Ježíšově milosrdenství, i když přímo to slovo tu Terezka nepoužila. Nacházím tu tři myšlenkové okruhy.

„Jak miloval Ježíš své učedníky a proč je miloval? Nemohly jej přitahovat jejich přirozené vlastnosti. Mezi nimi a jím byla nekonečná vzdálenost. On byl vědění, nekonečná Moudrost, oni byli ubozí rybáři, nevědomí a plní pozemských myšlenek. Přesto je Ježíš nazývá svými přáteli, svými bratry. Chce, aby s ním vládli v království jeho Otce, a aby jim toto království otevřel, chce zemřít na kříži...“ Ona z toho pro sebe vyvozuje, jak má milovat ostatní sestry v klášteře. „Když jsem rozjímala o těchto Ježíšových slovech, pochopila jsem, jak je má láska k sestrám nedokonalá. Viděla jsem, že je nemiluji tak, jak je miluje Pán Bůh. Nyní chápu, že dokonalá láska záleží v tom,

• abychom snášeli chyby druhých,
• abychom se nedivili jejich slabostem,
• povzbudili se nejmenšími úkony ctností, které u nich vidíme“ (AS 215).

V Terezčině rukopise není text členěn pomocí odrážek, ale zvýraznil jsem to zde pro nás takto úmyslně. Terezka vyjmenovává tři konkrétní příklady dokonalé lásky (já bych uvítal, kdyby jich uvedla ještě víc). A všimněte si: ve všech třech případech jde o lásku k tomu, kdo je slabý, zjevně slabý. Jde tedy o lásku milosrdnou. Netroufnu si říci, že dokonalé láska je totožná s milosrdenstvím. Možná je to ještě trochu složitější. Ale rozhodně nám díky Terezce dochází, že rozměr milosrdenství tvoří důležitou součást pravé lásky.

Druhou myšlenku vyjádřila Terezka slovy: „Ale hlavně,“ jde tedy o něco neméně důležitého: „jsem pochopila, že láska nesmí zůstat uzavřena na dně srdce.“ To znamená: láska musí být projevována, musí vycházet ze srdce ven v podobě skutků. Terezka se tu vrátila k biblickému příměru: „Ježíš řekl: ,Když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě.‘ Mám za to, že toto světlo představuje lásku, která má osvěcovat, oblažovat, a to nejen mé nejdražší, ale všechny v domě, nikoho nevyjímaje.“ Koho ze své lásky vyjímáme nejčastěji, nejrychleji? Ty, kdo jsou nám nepohodlní, ať už tím, že „pořád něco chtějí“ nebo že jsou potřební, nelaskaví, nevděční, konfliktní... Nevyjímat ani tyto lidi z naší lásky, znamená opět být milosrdní.

Třetí myšlenka, kterou tu Terezka vyjádřila, souvisí s Ježíšovým požadavkem, přikázáním, abychom milovali druhé, jako miluje on. To je oproti starozákonnímu přikázání, podle nějž máme milovat bližního jako sebe, obrovský skok co do náročnosti. A když známe svou slabost, řekli bychom: to je nad naše síly! Terezka ve své veliké důvěře v Ježíše ale napsala: Pane, vím, že nepřikazuješ nic nemožného. Znáš lépe než já mou slabost, mou nedokonalost, dobře víš, že bych nikdy nemohla milovat spolusestry tak, jak ty je miluješ, kdybys ty sám, Ježíši, je opět nemiloval ve mně. Tedy nesplnitelný požadavek se stává uskutečnitelným, pokud přijmeme předpoklad, že Ježíš v nás přebývá a on v nás bude působit svou láskou. Tato víra a důvěra mění pohled tak zásadně, že Terezka pak napsala o tomto přikázání, že je pro ni milost, a vyznala se ze své lásky k tomuto přikázání! Protože ona už toto přikázání nebrala jako příkaz, ale jako Ježíšův slib a jako ujištění: budu v tobě a budu v tobě milovat. Dokončeme citaci jejích slov: Protože jsi mi chtěl dopřát tuto milost, dal jsi nové přikázání. – Jak je mám ráda! Dává mi jistotu, že je tvou vůlí milovat ve mně všechny, které mi přikazuješ milovat!... Ano, cítím to, když prokazuji lásku, je to Ježíš, kdo ve mně jedná. Čím víc jsem s Ním spojena, tím víc také miluji všechny své sestry. (Slovo všechny Terezka tentokrát nezdůraznila, ale ze souvislosti vyplývá, že je tu důležité.)

A dál Terezka vzpomněla na konkrétní příklady, jak praktikovala lásku k sestrám. Jak přemáhala svou antipatii k určité sestře a jak, když ji někdo nespravedlivě obvinil, raději utekla, než by se tvrdě hájila, nebo se trápila pro maličkosti. Tyto pasáže z jejích zápisků se staly slavnými.

Terezčina milosrdná láska pramenila z pevné víry, že ona sama je milována milosrdnou láskou. „Nyní už se nedivím ničemu, netrápím se, když vidím, že jsem slabost sama. Naopak, chlubím se jí a každého dne čekám, že v sobě objevím nové nedokonalosti. Když si vzpomenu, že láska přikrývá množství hříchů (Přísl 10,12), těžím z tohoto bohatého dolu, který přede mnou Ježíš otevřel.“ A pokračovala ve své úvaze o Ježíšově požadavku, abychom milovali nepřátele. Terezie si to vztáhla na ty, kdo jsou nám nesympatičtí nebo si nás odrazují tím, že jsou na nás protivní.

Při líčení svých postřehů z komunitního života zmínila Terezka také Boží trpělivost. I to je stránka Božího milosrdenství. „V té době mi dal Pán na srozuměnou, že jsou duše, na které jeho milosrdenství neúnavně čeká, kterým dává své světlo jen postupně. Proto jsem se chránila uspíšit jeho hodinu a trpělivě jsem čekala, až se Ježíši zalíbí onu hodinu přivolat“ (AS 227).

Od února 1893 byla Terezka určena za pomocnici novicmistrové v péči o „profesně“ nejmladší členky komunity (co do fyzického věku byly starší než Terezka). Dál v rukopise C popsala matce převorce, co ji tato služba naučila. Poznáváme, že Terezka při všem svém důrazu na milosrdenství a odevzdanost nebyla člověkem změkčilým a novicky ji považovaly za přísnou! Nejprve si uvědomila, že nesmí vést druhé automaticky tou cestou, která je vlastní jí, ale takovou, jakou si pro ně přeje Ježíš.

„Ale to ještě není to nejtěžší. Ze všeho nejvíc mě stojí, že musím pozorovat chyby (svěřených sester), i nejlehčí nedokonalosti, a vypovědět jim válku na život a na smrt. (...) Tisíckrát raději bych přijímala výtky, než abych je dělala druhým. (...) Dobře vím, že vaše jehňátka mne shledávají přísnou.
Kdyby četly tyto řádky, řekly by, že se nezdá, že by mne to sebeméně stálo běhat za nimi, mluvit k nim přísně a ukazovat jim, jak je jejich krásné rouno pošpiněné, nebo jim přinášet lehký chomáček vlny, kterou si roztrhly o trní na cestě. Jehňata mohou říkat, co chtějí. V nitru cítí, že je mám ráda opravdovou láskou...“ (AS 230)

Opravdu je dobře, abychom při svém uvažování o Tereziině důrazu na milosrdenství nepřehlédli také její schopnost být přísnou, a to záměrně přísnou. K tomu ještě jeden citát o její službě novickám.

„Někdy se nemohu v duchu ubránit úsměvu, když vidím, k jaké změně dojde ze dne na den. Je to kouzelné... Přijdou a řeknou mi: ,Včera jste měla pravdu, že jste byla přísná. Zpočátku mě to pobouřilo, ale potom jsem si na všechno vzpomněla a viděla jsem, že jste jednala velmi spravedlivě...‘“ (AS 231)

Když Terezie sdělovala další své zkušenosti z péče o duchovní růst novicek, nezapomínala na základní tón, kterým chtěla, aby se její psaní neslo. Proto když popsala, jak jí Bůh občas dává zakoušet cenné pokoření, s vděčností dodala:

„Ach, jak veliké je jeho milosrdenství! Budu je moci opěvovat až v nebi... Milovaná matko, když se s vámi snažím začít opěvovat toto nekonečné milosrdenství už na zemi, musím vám ještě povědět o jednom velkém dobrodiní, které jsem vytěžila z poslání, které jste mi svěřila.“

A vylíčila svou zkušenost, kterou teď – na smrt nemocná – spojuje s péčí, kterou jí prokazuje jak představená, tak ošetřovatelky: „Když jsem na tohle všechno myslela, řekla jsem si, že musím mít takový soucit s duchovními chorobami spolusester, jaký máte vy, milovaná matko, když mě s takovou láskou ošetřujete.“ Terezie si totiž dávno všimla, že „nejsvětější sestry jsou nejvíc milovány“, čili ostatní jsou k nim ochotné a obětavé, zatímco vůči sestrám, které mají komplikovanou povahu, ty ostatní jsou zdrženlivé, vyhýbají se jejich společnosti, obávají se jejich reakcí. S poukazem na obětavost představené vůči ní si Terezie řekla: „musím vyhledávat v zotavení, v době mluvení, společnost sester, které jsou mi méně příjemné, musím být pro tyto zraněné duše milosrdným Samaritánem.“

Dobře si přitom uvědomovala, že se jí za to mnohdy nedostane vděku. Ale proto to ona nedělala. Chtěla tím uskutečňovat Kristovu výzvu k milosrdenství: „abych potěšila Ježíše a odpověděla na radu, kterou dává v evangeliu asi těmito slovy: ,Když strojíš hostinu, nezvi své příbuzné ani přátele, aby tě snad také nepozvali, a tak by se to dostalo odměny. Ale pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.‘“ A potom vypsala svou vzpomínku na to, jak v noviciátě vzala na sebe nevděčnou roli doprovázet do refektáře nemocnou, ustrašenou a nedůtklivou sestru Petru a jak se jí tehdy podařilo sloužit jí s radostí.

Protože si uvědomila, že touto vzpomínkou narušila chronologii svého vyprávění, ospravedlnila se: „Milovaná matko, snad se divíte, že vám píšu o tomto malém úkonu lásky, který se stal tak dávno. Napsala jsem to proto, že cítím, jak musím pro něj opěvovat Pánovo milosrdenství. Ponechal mi na něj vzpomínku jako vůni, která mě pobádá k pěstování blíženské lásky. Vzpomínám si někdy na některé drobnosti, které jsou pro mou duši jako jarní vánek“ (AS 239). To je krásný návod, abychom podobně my uchovávali v mysli, čím nás kdysi Pán Bůh výrazněji oslovil a povzbudil.

Pak Terezie psala o svých dvou duchovních bratřích kněžích. V následujících odstavcích svého rukopisu parafrázovala Ježíšovu velekněžskou modlitbu z Janova evangelia a prosila za ty, které jí Bůh svěřil. „Jednoduše chci prosit, abychom se jednoho dne všichni sešli v tvém krásném nebi“ (AS 246). Byla přesvědčena: „Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout,“ tedy tak veliké bylo v jejích očích Boží milosrdenství vůči ní. „... tady na zemi si nedovedu představit nezměrnější lásku, než jakou se ti zalíbilo uštědřit zdarma mně bez jakékoli mé zásluhy“ (AS 247).

Poslední zápis v jejím sešitě není úmyslným zakončením jejího psaní, prostě později už nikdy nenastal okamžik, kdy by ke psaní sebrala sílu. To poslední, co Terezka do tohoto rukopisu napsala, je vyznání pokory, které se učila ze stránek evangelia, vyznání naprosté důvěry v to, že Bůh je milosrdný a neodepře odpuštění nikomu, kdo o ně prosí. A tak „náhodou“ i tento třetí Terezčin rukopis končí slovem láska.

„Ano, cítím to, i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, šla bych se srdcem zkroušeným a vrhla se Ježíši do náruče. Vím přece, jak miluje marnotratné dítě, které se k němu vrátí. Ne proto, že Pán Bůh svým milosrdenstvím předešel a ušetřil mou duši od smrtelného hříchu, ne proto se k němu pozvedám důvěrou a láskou!“ (AS 249.)

10. Milosrdenství a spravedlnost Boží z pohledu svaté Terezky

My mnohdy chápeme tyto dva pojmy jako neslučitelné: buď budu spravedlivý (ve smyslu: přísný, náročný, neústupný) nebo milosrdný (ve smyslu: slevím, odpustím, nechám to plavat). A stejně tak je přisuzujeme Bohu. Citujme dvě místa z Terezčiných spisů o spravedlnosti a o milosrdenství jako o Božích vlastnostech.
Zmínka o obou těchto Božích vlastnostech padla již v rukopise A, když se Terezka svěřovala se svým nadšením pro úkon zasvěcení se milosrdné Lásce. Pro Terezku Boží spravedlnost neznamená přísnost. Být spravedlivý se tuším dřív vyjadřovalo taky slovním spojením „být práv“ (něčemu nebo někomu). Spravedlnost znamená náležitý vztah k nějakému měřítku, nároku, závazku. Tak mluvíme o spravedlivé ceně, mzdě, spravedlivém trestu. Proto jsou symbolem spravedlnosti váhy. Když uvažujeme o Boží spravedlnosti, vztahujeme ji automaticky k Boží dokonalosti. Spravedlivě se modlit potom ovšem znamená modlit se dokonale, protože Bůh je dokonalý. Jistě už cítíte, jaké toto pojetí může mít důsledky.

Ale Terezka Boží spravedlnost vztahovala k naší způsobilosti, k naší (ne)schopnosti. Terezka dobře ví, že jsme křehcí. A Bůh to ví přece také. Napsala:

„Přesto chápu, že všechny duše si nemohou být podobné. Musí existovat různé druhy, aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost. Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti! ... Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou (a snad ještě víc než která jiná vlastnost) ... Jaká sladká radost je v pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát? Když nekonečně spravedlivý Bůh odpustil tak dobrotivě všechny viny marnotratného syna, nemá být spravedlivý také ke mně, která ‚jsem pořád s Ním‘? ...“ (AS 171)

Tedy to, že Bůh je spravedlivý, má pro Terezku význam: Bůh bere ohled na naši slabost. Čili věcně pak to, že Bůh je spravedlivý, znamená totéž co: Bůh je milosrdný.

Stejně se Terezka vyjádřila v dopise otci Roullandovi z 9. května 1897 (DT 226), když uvažovala o smrti mučedníků a o smrti vůbec:

„Vím, že člověk musí být hodně čistý, aby se mohl objevit před dokonale svatým Bohem. Ale také vím, že Pán je nekonečně Spravedlivý, a tato spravedlnost, která leká tolik duší, je důvodem mé radosti a mé důvěry. Být spravedlivý neznamená jen přísně trestat viníky. Je to také uznání poctivých úmyslů a odměnění ctností. Doufám právě tak v Boží spravedlnost jako v Boží milosrdenství. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, ,je soucitný a plný sladkosti, pomalý v trestání a oplývající milosrdenstvím‘.⁴ Vždyť zná naši křehkost, pamatuje, že jsme jen prach. Jako otec projevuje něhu dětem, tak Pán má soucit s námi“...

(Pokračování v příštím čísle.)

• Svatá Terezie z Lisieux a Boží milosrdenství (2. část)
• Svatá Terezie z Lisieux a Boží milosrdenství (1. část)