KARMEL

Následující meditace zazněla v úterý 3. září 2013, první den generální kapituly Řádu bratří blahoslavené Panny Marie Karmelské, a přednesla ji sr. Miriam Tamiano, OCarm., představená kláštera mnišek v Cerreto (Itálie), ve kterém byla tato ikona „napsána“ (1).

Každá karmelitánská mariánská ikona připomíná a snaží se zviditelnit vztah mezi Marií a jejím Synem. Od IV. století se autoři způsobem zobrazení pokoušejí zachytit základní aspekty mariologie, především teologický aspekt: Maria jako Theotokos (Bohorodička) – tento titul ukazuje její úlohu v dějinách spásy –, a duchovní aspekt: její poslání přímluvkyně. (2)

Na této ikoně je Maria představena jako Virgo purissima (Panna nejčistší): její panenství (3) a krása její duše jsou věrným znamením toho, že je plná milosti (Lk 1,28). Maria nám zde ukazuje cestu, kterou je Ježíš, Boží Slovo, a gestem své pravé ruky tak evangelizuje. Jako Matka evangelizace, okrášlená neporušeností svého tichého a pokojného ducha (1 Petr 3,4), který je pravou ozdobou lidské bytosti, jenž vyzařuje z celé osobnosti, se důvěrně dotýká lidského srdce. Dívá se prozářeným pohledem, usmívá se a její vlídnost se odráží i v jejích gestech. Umístění čtyř světců působí harmonicky, jsou k nám obráceni čelem podobně jako Maria a Ježíš a jsou obklopeni svatozáří (4) viditelně vymezenou bílým obtažením.

Na ikoně vidíme lidi přetvořené: svaté. Jejich vyobrazení, symbolizující jejich oslavenou přítomnost, nejsou umístěna jako obvykle v dolní části u Mariiných nohou pod jejím pláštěm. Jejich celé postavy jsou symetricky rozmístěny ve čtyřech rozích ikony, jakoby v nikách, čehož je dosaženo různou zářivostí zlata. Totéž spatřujeme kolem Mariina vyobrazení, které rovněž září oslavenou přítomností. Sv. Albert Jeruzalémský, sv. Terezie z Avily, sv. Titus Brandsma a sv. Marie Magdalena de’ Pazzi nejsou na ikoně rozmístěni podle nějakého časového či prostorového klíče. Jejich přítomnost mezi námi můžeme kontemplovat přímo tady a teď. Nejsou mimo čas, nýbrž jsou „nadčasoví“, tedy: jsou přítomni v celých dějinách a jsou přítomni i teď, v naší současné době.

Jejich jasné, zářivé a povznášející postavy, symboly pravdy a čisté průzračnosti, jsou obklopeny zlatým světlem, které vychází zevnitř ikony a působí dojmem, že chce tyto svaté proměnit ve světlo, kterým je sám Bůh, Slunce spravedlnosti, zjevující svou přítomnost. Postavy bl. Tita a sv. Magdaleny jsou situovány ve spodní části – v základu – ikony, zatímco sv. Albert a sv. Terezie vypadají, jako by se vznášeli v prostoru a jako by i jejich stylizace byla výrazem přetvoření lidských možností, nicméně stále respektuje jejich lidství. Jakási „střízlivost vyobrazení“ postav jako by naznačovala jejich pohyb vstříc tomu, co je věčné, podobně jako tichý plamen, který září v jejich očích. Maria stojí na rovné ploše, je oděna do nejnádhernějších šatů, které v kombinaci se září bílého pláště hrají duhovými barvami. Ačkoli je Maria oděna do karmelských barev (tunika a plášť), různé odstíny modré a purpurové, které zde prosvítají, vypovídají o věrnosti tradičnímu kánonu zobrazování Marie s označením Hodegetria (ta, která ukazuje cestu). Jazyk tradiční ikonografie je prostý a univerzální.

Přetvořená a takto stylizovaná lidská postava vypovídá o zkušenosti vnitřního světla, které pak proniká i její fyzické rysy. Stává se bytostí světla, které je patrné především ve tváři (5).
Pouze sv. Terezie se dívá přímo na Matku Boží, pohled ostatních světců směřuje k pozorovateli, k tomu, kdo se modlí, tedy k nám. Ikona umožňuje setkání s těmi, kdo na ni hledí, a sice na mnoha rovinách. Už to nejsme my, kdo se díváme na obraz, ale zakoušíme – tak jako před každou ikonou –, že ona se dívá na nás. Hledí na nás oči světců, ale na rozdíl od jiných obrazů, z nichž nás oči portrétovaných osob sledují při každém pohybu, pohled ikony nám ponechává svobodu. Svobodu uhnout nebo odpovědět na pohled toho, kdo z ní na nás hledí. Ikona nás nenutí odpovědět. Přesto jsou postavy ikony před námi tady a teď, nehledí na nás z nějakého vzdáleného místa.

Postavy karmelských svatých jsou stylizovány prostě a zářící pláště, které pokrývají „pozemské“ barvy jejich tunik (i oděvu sv. Alberta), jsou jakoby prodlouženým oživeným vyzařováním průzračného šatu Matky Boží. V Mariiných barvách spatřujeme odraz nebe i největších hlubin. Kromě bělosti jejího závoje – průzračné bělosti! – v něm prosvítá i rudá barva ohně, a člověk, který na něj hledí, je jakoby zahalen oblakem, ocitá se v objetí naděje a spásy.

Na všech ikonách, na kterých nám Maria ukazuje cestu ke Kristu (jako Hodegetria), nalezneme v jejím znázornění dva důležité momenty: Mariinu tvář s očima potemnělýma v kontrastu s jasem čela a nosu, což činí její postavu poněkud melancholickou, i když i nadále působí uvolněně, a dítě Ježíše, sedícího na její levé ruce v pozici krále (6), mírně natočeného k Matce: on je pramenem božství a světla, on je evangelizátorem par excellence, jakož i zvěstovanou „dobrou zprávou“ (evangeliem). Ačkoli je to Maria, kdo Ježíše „představuje“, ona přijímá světlo od něj, a tímto způsobem se stává zdrojem světla a naděje. Ke Kristu směřuje úkon adorace sv. Marie Magdaleny a bl. Tita. Maria ukazuje s úctou na svého Syna a toto gesto je zároveň gestem prosícím. Mariina pravá ruka, situovaná na bílém podkladu, ukazuje, kam především máme zaměřit svou pozornost, a zve k usebranému naslouchání slov Písma, jehož svitek drží Syn v levé ruce a mírným pohybem ruky nám jej podává.

Nepřítomnost jakéhokoli horizontu situuje Matku Boží do středu ikony a světce do kruhu kolem ní. V ikonografii neexistuje reálný časoprostorový horizont, ale jednotlivé scény jsou na ikoně umístěny tak, aby postupně upoutávaly naši pozornost. Okamžikem a místem události, zobrazené na ikoně, je totiž vždy přítomnost. Tedy: Maria je teď mezi námi a provází nás – karmelitány – na naší cestě. Aspekt znázornění světců v kruhu podtrhuje, co je ústředním poselstvím ikony: Mariino lůno a dítě Ježíš na její levé ruce. On je Pánem života, naším „Východem“, k němuž se obracíme. A krásné tváře zobrazených postav jsou místem našeho setkání s nimi.

V tradici prvotní církve mluví Origenes o Bohu, který se vtělil, který zjevil sama sebe prostřednictvím své „ikony“ (7); on Neviditelný, Neomezený se dal poznat skrze něco viditelného, omezeného (8). Z tohoto úhlu pohledu poukazuje každá ikona Panny Marie na pravou ikonu, jíž je každá lidská bytost, jejímž prototypem je Ježíš Kristus, který je Otcovou slávou. „Kontemplace Krista“, v němž se zjevil Bůh, nebo „nazírání už v tomto životě“, tak lze nazvat onu zkušenost, kterou učinili naši otcové „u pramene na hoře Karmel“ (Řehole, čl. 1). Až do dnešního dne povzbuzují ty, kteří chtějí následovat jejich příkladu, aby si osvojili umění „pohledu do nitra“, v němž se odráží pramen pravého světla. I dnes jsme skrze obraz Ježíšovy Matky, prostřednictvím jejího laskavého gesta – gesta, kterým evangelizuje tím, že ukazuje na Ježíše – zváni k tomu, abychom „psali“ svou vlastní ikonu. Ikonu, která vzniká v setkáních a v přátelství mezi námi, kteří – jako členové karmelitánské rodiny – jsme postupně přetvářeni v záři světla, jež zahaluje a proniká všechny aspekty našeho života a učí nás vidět nově to, co je obvyklé, běžné a zdánlivě všední. (9)

Poznámky:

(1) Vytváření ikony se nazývá „psaní ikony“ (nikoli malování).

(2) Tyto aspekty mariánských ikon korespondují s chápáním Mariiny přítomnosti v životě Karmelu. Kontemplace Marie jako Matky Boží (teologický aspekt) stojí v základu našeho přilnutí k ní a zakoušení Marie jako Sestry a Matky: díky Mariině blízkosti Synu máme záruku jisté naděje na její přímluvu (duchovní aspekt) a na dovršení osobní svatosti v životě (antropologický aspekt). Její zobrazování souvisí s jejím posláním v dějinách spásy (aspekt zjevení) a ukazuje podstatu spojení s Kristem vůbec.

(3) Tři světelné kříže – pouze dva jsou vidět (na čele a na pravém rameni; kříž na levém rameni je zastíněn dítětem) – bývají obvykle vykládány jako symbol panenství před, při a po porodu. Zajímavý je rovněž výklad, který je chápe jako symbol tajemství Trojice. Maria opravdu je místem Boží přítomnosti, po devět měsíců je archou Jediného Boha v Trojici.

(4) Svatozáří (z lat. nimbus = oblak), která znázorňuje účast na Boží slávě, je označována osoba světce/světice. Naproti tomu aureola představuje vítěznou korunu, kterou světec obdrží na závěr svého zápasu. Svatozář tedy podtrhuje aspekt daru, milosti, zatímco aureola aspekt odměny. Graficky je svatozář trojrozměrná, ať je světec natočen jakkoli, vidíme ji vždy stejně ve tvaru kruhu; z aureoly se při otočení světce stává hned kruh, hned ovál, někdy má tvar plochého kotouče.

(5) Vnitřní světlo září ve tváři, připomíná Kazatel: „Moudrost prosvítí člověku tvář“ (Kaz 8,1).

(6) Jako na trůnu, viz Akatistos I: „Raduj se, jsi královským trůnem, Raduj se, jež nosíš toho, kdo podpírá vše“.

(7) Ježíš „je věrný obraz Boha neviditelného“ (Kol 1,15).

(8) Ježíšovo lidské tělo.

(9) Smyslem ikony primárně není vyvolávat či zintenzivňovat přirozené lidské pocity. Ačkoliv nepotlačuje nic z našeho lidství, vede nás k „přetvoření“ veškerého prožívání. Každý projev naší lidské přirozenosti získává (v tomto procesu) pravý smysl ve službě řádnému harmonickému životu a ten postupně rozšiřuje náš zúžený pohled na svět, na krásu, až se v nás plně uskuteční tajemství přetvořeného lidství.

Související texty

Škapulíř Panny Marie Karmelské
Zásvětná modlitba k Panně Marii Karmelské
Novéna k Panně Marii Karmelské