Živé Boží slovo: 1 Král 18,36–40
„Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Eliáš přistoupil a řekl: »Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.«
I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: »Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!« Eliáš jim poručil: »Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!« Když je pochytali, zavedl je Eliáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil.“ (18,36–40)
Eliáš se modlí jako jedinec a modlí se klidnými, prostými slovy. Těch druhých bylo mnoho a chovali se jako šílenci; snažili se všemožně, aby svého boha ovlivnili, aby ho obměkčili způsobem a trváním svého tance, svými posuňky. Eliáš ukazuje moc, která je dána modlitbě jediného věřícího. Jeho modlitba je vyslyšena. Ale je vyslyšena proto, poněvadž v celém životním postoji modlícího se je viditelná víra, spojení s pravým Bohem, v jehož nekonečnou moc věří. Eliáš také ukazuje, že tato víra v žádném případě není masovým jevem, že jediný světec stačí, aby přivedl celý národ k obrácení. Bůh zajisté slyší hlas celého národa, slyší však také hlas jednotlivce. Bůh se stará o své věrné v hodině jejich bídy, která může být hodinou jeho oslavy.
Oheň se snáší dolů s božskou silou. Odpovídá na modlitbu Eliáše, který postavil Boží oltář, připravil oběť, dřevo a celé okolí dal polít vodou, aby obdržel právě tuto Boží odpověď. Neboť co tato modlitba očekávala, bylo již samo o sobě nekonečně více, než v co čistě lidská modlitba může doufat. Boží oheň stravuje obětní dar a vysouší vodu. Dokazuje, že modlitba věřícího má moc nechat působit Boží zázraky ve světě v neslýchané plnosti.
Hned nato nechá Eliáš pochytat falešné proroky a usmrtit je. Vypudí nevěru ze středu víry, trestá uprostřed milosti Boží. Dává tím lidu možnost začít před Bohem nový život, život, ve kterém má být všechno, co je hřích a pokušení k hříchu, vyhlazeno očišťujícím ohněm, který stráví všechno nečisté. Dokonce i kameny mají být symbolem očisty, kterou je třeba na lidu provést; i ty jsou stráveny; tak má být ze dvanácti kmenů vyhlazena všechna nevěra, aby navždy zachovaly nádheru nové víry v moc pravého Boha. Je konec službě dvěma pánům. A lid se má naučit modlit. Eliáš mu všechno ukázal: prostotu ve své modlitbě, ale též neochvějnou důvěru v Boha, pravdu Božího slova, na němž důvěra spočívá. Milost položila v dějinách národa nový začátek.
Pro Eliáše představuje tento nový začátek vytrvání v jeho poslání. Bude snad jeho tíhu pociťovat silněji než kdy jindy, ale v jistotě, že je jeho poslání pravdivé a skryté v Bohu. Bůh mu pomohl. Jeho modlitba se stala prostým rozhovorem a Bůh v něm božsky prostě odpověděl.
Obrácení dostali sílu skoncovat s falešnými proroky: to je první ovoce prorocké modlitby. Eliáš chtěl, aby se prosadila Boží pravda. Prosil o to, aby pravda, která platí mezi Bohem a jím, platila nyní také mezi Bohem a národem. Síla, se kterou kráčel svou cestou, má být dána i národu. Jeho modlitba byla modlitbou odevzdanosti: chtěl předat, co má sám, a poznává přitom jistotu pravdy, její moc, její účinnost. Jeho služba je službou Boží vůli: chce jen to, co chce Bůh: obrácení zbloudilých. Bude provázeno mocí. Tuto moc náhle dostává prorok, aby tak národ poznal moc Boží. A přece je tato moc, která se zjevuje v Božím ohni a ještě více v obrácení hříšníků, zcela spojena s prostým slovem modlitby. Slovo modlitby má moc nad Bohem: má moc vyvolat moc Boží.
Věřící, kteří poté, co uviděli moc a působnost modlitby, dostali náhle mocnou víru a byli naplněni dosud nepoznanou silou. Počínají tušit, čím může být Boží pravda a čím služba této pravdě. Tuší něco z tajemného koloběhu slova a moci mezi Bohem a jeho poslem. Ten obdrží Boží moc, když ji použije v Božím smyslu. Modlitba už není nějakou neurčitou, snad nesplnitelnou prosbou, ani ponižováním se před Bohem, ani slabošským projevováním nějakého přání, vděčnosti nebo strachu, nýbrž rozhovorem v plném slova smyslu, do kterého vchází celý Bůh se svou pravdou a mocí. Ale protože Bůh je partnerem v tomto rozhovoru, jeho možnosti se nekonečně rozšiřují, proudy nebeské moci se vylijí na zemi tak prudce, že překonají všechno pozemské, všechny ustálené zákonitosti hodí přes palubu. A pojmy, které byly vytvořeny v nevěře a vlažnosti, se nyní vyjímají žalostně. Nevěra a vlažnost se nemohou udržet na výši tohoto rozhovoru, klesají, zůstávají vázány na lidské hranice, nemají nic, co by ukázaly, co by se i jen vzdáleně podobalo zázraku.
Zázrak na Karmelu neznamená ani tak viditelné přijetí oběti Bohem, usmrcení falešných proroků, obrácení národa, konec lži, jako spíše rozhovor samotný, modlitbu. Ta nyní představuje zázrak, který Bůh daruje každému věřícímu. Ne, aby ho věřící skryl, nýbrž aby ho v jeho plné zázračné moci použil ve smyslu Božím.
Převzato z knihy: Eliáš
Autor: Adrienne von Speyr
Vydalo: KNA
Související články
Eliášova oběť na hoře Karmel (1)
Ve stopách proroka Eliáše
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště