KARMEL

Teologové toho napsali mnoho o Vtělení jako ústředním momentu našeho vykoupení a vrcholném okamžiku v dramatu dějin spásy. Málokdy se ale zamýšlíme nad základním smyslem této nauky, že totiž i Bůh zná pocit zimy, únavy, hladu a bolesti, protože také On přijal tělo.

Kristus musel poznat, co je to vstávat ztuhlý a rozbolavělý do kalného, pošmourného rána, musela ho bolet hlava i zuby, záda i kosti, musel prožívat okamžiky úzkosti, nervozity a jiných obtíží. Sám poznal – počínaje temnotou matčina lůna a konče temnotou hrobu, přes dětství a mužný věk až do poslední dlouhé agonie umírání –, co to znamená žít v oné hrstce hlíny, cítit chladivý dotek matčiny dlaně na rozpáleném čele, ochutnat sůl potu a slz, slyšet hudbu a ptačí zpěv, ale i nejhrubší urážky, klopýtat a padat, být posetý podlitinami, zhmožděninami a ranami. Nakonec prosil, stejně jako často my sami, aby byl ušetřen dalších zkoušek a útrap.
Poznal Bůh navzdory tomu všemu, že tělo člověka je dobré, jak řekl v prvních dnech stvoření? Myslím, že ano. A v tomto těle také dosáhl našeho vykoupení.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 9. kapitola)