KARMEL

Tvůj krásný dopis mě velmi potěšil, je potravou pro mou duši. (…) Ve mně není stále nic, stále temná noc. Kdepak je doba, kdy jsem četla uchvácená, silná, odvážná, svatého Jana od Kříže a s duší rozradostněnou vzlétala tak vysoko! Minula doba, kdy jsme „splétaly girlandy z květin a vybraných smaragdů za čerstvých jiter…“

Moje Terezko, ty mi tak dobře rozumíš a tvá duše je tak věrnou ozvěnou duše mé! Ano, ráno našeho života minulo, nyní je tak obtížné, tak perné poledne…
A přece mě něco napadá: svatý Jan od Kříže neříká, že „duše splétá girlandy za svěžích jiter, ale z květin vybraných za svěžích jiter“. Tedy teď, za poledne, splétá duše květiny vybrané kdysi za svěžích jiter…
Teď už nemá, co by nabídla svému Milému než kytici už natrhanou, už neumí dělat nic jiného než svázat ji „jediným svým vlasem…“
Má milovaná Terezie, ty tedy věříš, že tento jediný vlas naší lásky stačí?... Věříš, že Pán Bůh ode mne nežádá, abych vybírala nové květiny a nové smaragdy, pěstovala mnoho ctností, měla „božsky provoněné touhy“, ale abych jenom vázala láskou květiny svěžích jiter?... Nuže, myslíš, že teď stačí jenom láska? Ach, tato myšlenka mě tak blaží…

(Celina Martinová, dopis sestře Terezce, KT 154, 12. července 1893)