Doporučujeme
Mé obavy toho rána byly jen neurčité, i když pocit vnitřní nepřipravenosti byl velmi reálný. Brzy však nabyly zcela konkrétní podoby. Krátce po příchodu Rudé armády začalo zatýkání, konfiskace majetku, nekonečné výslechy, hrozby a výhružky. Komunisté se snažili zmocnit každého, kdo podle nich mohl ohrozit je samotné nebo nový režim.
Když jsem to všechno pozoroval, stále znovu jsem musel odhánět otázku: „Proč Bůh dovolil, aby došlo k takovému zlu? Jak mohl toto všechno připustit? Proč?“
Pro mne jako kněze byly podobné otázky hotová muka, ale nedalo se jim vyhnout. Útočily na mou mysl při modlitbě, při mši svaté, přicházely ve dne v noci. Nebyla to krize víry. Byla to spíš krize pochopení a nikdo, kdo se v ní ocitl, se za to nemusí stydět. Tyto otázky zná každý dobrý čtenář Starého zákona. „Jak dlouho, Hospodine, se má nade mnou vypínat můj nepřítel?“ A stále znovu se vynořují především v časech po Davidovi, v dobách zajetí, kdy sláva zlatého věku Šalamounova byla jen vzpomínkou při řekách babylónských a národ Izrael byl zlomený a potupený.
Tak tomu bylo s izraelským lidem, který se musel naučit nevkládat svou důvěru ani do vládce, ani do království, ale osvědčovat svou věrnost pouze Hospodinu a všechnu svou důvěru vložit do něj. A totéž platí pro celé novozákonní dějiny. A tak je tomu i v životě každého z nás. Je to v okamžicích velkých ztrát, rodinných tragédií či osobního zoufalství, kdy se k němu lidé obracejí a ptají se „Proč?“ Ve skutečnosti jsou přímo donuceni se na něj obrátit, a on se jim nakonec stane posledním útočištěm, když potřebují pomoc, podporu a útěchu. Bůh musí ve své prozřetelnosti tajemně využívat našich tragédií, aby připomenul naší padlé lidské přirozenosti svou přítomnost a lásku, stálost svého zájmu a péči o nás.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 1. kapitola)