Může-li člověk rozhodovat, a to bez Boha, o tom, co je dobré a co je špatné, může také stanovit, že nějaká skupina lidí musí být zlikvidována. K takovým rozhodnutím docházelo například v Třetí říši a sahaly k nim osoby, které se k moci dostaly sice demokratickými cestami, ale použily ji k uskutečnění zvrácených programů nacionálně socialistické ideologie, jež se inspirovala rasistickým předpoklady. Obdobná rozhodnutí činila také komunistická strana v Sovětském svazu a v zemích podrobených marxistické ideologii. V tomto kontextu byli vyhlazováni Židé i Romové, ukrajinští rolníci, pravoslavný a katolický klérus v Rusku, v Bělorusku a za Uralem… Proč se toto všechno děje? Odpověď je koneckonců prostá: dochází k tomu proto, že byl odmítnut Bůh jako Stvořitel, tedy jako měřítko odhalování dobra a zla.
Ten, kdo může stanovit definitivní hranici zla, je Bůh. Sám Bůh přišel, aby nás spasil, aby osvobodil člověka od zlého. Není možné myslet na hranici, kterou Bůh uložil zlu v jeho různých formách, aniž bychom si připomněli tajemství vykoupení.
Je snad tajemství vykoupení odpovědí na historické zlo, jež se v různých formách vrací do osudů člověka? Je to odpověď také na zlo naší doby?
Těm, kdo jsou vystaveni programovému působení zla, nezbývá nic jiného než Kristus a jeho kříž jako pramen duchovní sebeobrany, jako příslib vítězství. Nestala se snad znamením vítězství nad zlem oběť Maxmiliána Kolbeho? A nebyl takovým vítězstvím životní osud Edith Stein?
Svět byl vykoupen Bohem. Tvoří-li vykoupení božskou hranici uloženou zlu, dochází k tomu jen z tohoto důvodu: jím bylo zlo radikálně přemoženo dobrem, nenávist láskou, smrt zmrtvýchvstáním.
(Jan Pavel II. /1920–2005/, Paměť a identita. Rozhovory na přelomu dvou tisíciletí)