Doporučujeme
Církev překračuje sebe samu a tím nás učí „nacházet Boha ve všech věcech“. Nejen ho hledat namáhavě jako šperk v hromadě šrotu, ale najít ho jako toho, který tu již přede mnou vždycky byl…
Nejen díky této univerzalitě všudypřítomnosti Boha ve světě, ale také díky univerzalitě jeho úmyslů spásy světa nejsme ve světě ve všední den od Boha dále než ve svých modlitbách nebo při církevní bohoslužbě…
Napřed je třeba uvážit, že všechno, co tak zeširoka a halasně vystavuje na odiv své světské bytí, je čistý dar, podaný nám ne z nějaké nedotknutelné výše, nýbrž Bohem, který se ve svém daru snižuje tak hluboce, a nám přibližuje, jak jen může. Stvoření, stav milosti, skutek vykoupení se tu už nerozlišují: ani nemohou být rozlišeny, neboť Boží úmysl – sdílet se do krajnosti – je nedělitelný. Proto meditující křesťan může vnímat už v pouhém bytí věcí celý postoj Boha. Snad by bylo lehčí, alespoň zdánlivě, Boží postoj nacházet v krásách nedotčené přírody – les, hory, poušť moře… – ale proč by ho nebylo možné najít také v krajině člověkem utvářené, často tak škaredé; v lidských dílech, často únavně protivných: najít ho jako Boha, který trpělivě poskytuje prostor pro vynálezy svých tvorů? Jeho trpělivost a velkorysost bývá chápána jako nepřítomnost a prázdnota. Pro křesťansky meditujícího je milostiplnou blízkostí…
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Křesťansky meditovat)