Doporučujeme
Když se lidé dovolávají požehnání, neměla by být jako předpoklad pro jeho udělení stanovena vyčerpávající morální analýza. Neměla by se od nich vyžadovat nějaká předcházející morální dokonalost. Je to Bůh, kdo žehná. Na prvních stránkách Bible jde o neustálé opakování požehnání. Bůh žehná, ale žehnají i lidé, a brzy se ukáže, že požehnání má zvláštní sílu, která provází po celý život ty, kdo je přijímají, a disponuje srdce člověka k tomu, aby se nechalo Bohem proměnit. Pro Boha jsme tedy důležitější než všechny hříchy, které můžeme spáchat, protože On je otec, On je matka, On je čistá láska, On nás požehnal navždy. A nikdy nám nepřestane žehnat.
K tomuto postoji plnému důvěry nás vybízí sama liturgie církve, a to i uprostřed našich hříchů, nedostatku zásluh, uprostřed slabostí a zmatků, jak o tom svědčí krásná vstupní modlitba převzatá z Římského misálu: „Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit“ (27. neděle v mezidobí). Skutečně, jak často mohou lidé prostřednictvím prostého požehnání pastýře, které si v tomto gestu nečiní nárok cokoli trestat nebo uznávat, zakusit Otcovu blízkost „více, než si zasluhují a žádají“.
Toto je kořen křesťanské mírnosti, schopnost cítit se požehnaným a schopnost žehnat. Tento svět potřebuje žehnání a my můžeme požehnání dávat i požehnání přijímat. Otec nás miluje a jediné, co nám zbývá, je radost z toho, že mu žehnáme, radost z toho, že mu děkujeme a že se od něj učíme, jak žehnat.
(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Fiducia supplicans O pastoračním významu požehnání, odst. 25.27.34.45; 2023)