Doporučujeme
Náhle jsem si uvědomil, jak jsme já a moji přátelé zasmušilí, melancholičtí a smutní. Měli jsme sice dostatek jídla, vhodné přístřeší a nadmíru zdravotní péče a vzdělání, ale žili jsme s radostí? Proč jsme pořád tak vážní, rezolutní a zaneprázdnění každým dalším úkolem, tak rozčarovaní z každého drobného neúspěchu, tak znepokojení, když si nás okolí nevšímá, tak hněviví, když jsme odmítnuti a tak hluboce zarmoucení, když se život nevyvíjí tak, jak jsme plánovali?
Mnozí mírotvůrci ztratili pod přívalem obrovských nebezpečí naší doby veškerou radost a stali se proroky zkázy. Pokud někdo oznamuje konec světa ponuře a doufá, že pak lidi přiměje k mírové práci, není mírotvůrcem. Mír a radost jsou jako bratr a sestra, patří nerozlučně k sobě. Nevzpomínám si, že bych někdy v životě prožíval okamžiky pokoje, jež by zároveň nebyly naplněny velkou radostí. Evangelium pokoje je i evangeliem radosti. Úsilí o mír je prací radostnou.
Radost evangelia je nicméně radostí, jež se zrodila na kříži. Není to sterilní štěstí vítězných oslav, ale niterná radost skrývající se uprostřed zápasu. Je to radost vědomí, že zlo a smrt nad námi nemají konečnou moc, radost zakotvená v Ježíšových slovech „ve světě budete mít soužení, ale radujte se, já jsem přemohl svět“.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)