Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Drazí bratři a sestry, vydejme se na cestu lásky: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom si připomněli, že svět nemá být uzavřen v úzkých hranicích našich osobních potřeb, a abychom znovu objevili radost nikoli z věcí, které máme hromadit, ale z péče o ty, kdo jsou v nouzi a soužení.
Vydejme se na cestu modlitby: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom Bohu znovu dali prvenství v našem životě, abychom s ním vedli dialog celým srdcem, a to nikoliv ve zbytkovém čase.
Vydejme se na cestu postu: je nám dáno čtyřicet příhodných dní, abychom znovu objevili sami sebe, omezili diktaturu plánovacích diářů, které jsou vždy plné věcí na dělání, požadavků stále povrchnějšího a těžkopádnějšího ega, a vybrali si to, na čem záleží.
Bratři a sestry, nerozptylujme milost této svaté doby…
(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)
Ve zpovědnici se někdy ptám: dáváte almužnu, pomáháte? A když ji dáváte, díváte se tomu člověku do očí, dotýkáte se jeho ruky, nebo mu peníze jen tak pohodíte? Dotýkat se chudoby, mít srdce, které se dotýká. Dívat se a chápat.
(papež František, promluva k italské kooperativě, 5. ledna 2024)
Ježíš je odsouzen na smrt. Bere na sebe rozsudek, kterému jsme všichni vystaveni. Skutečnost, že jednoho dne zemřeme, je to jediné, v čem máme naprostou jistotu. (…) Budeme-li pamatovat, že i my jsme odsouzeni zemřít, možná pak každý den prožijeme jako vzácný a neopakovatelný čas, s dary a milostmi, které nám Pán dnes dá. Pane, dej, ať jsme vděční za tento den i za každý další den až do smrti.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 1. zastavení)
Ne, kvůli postní době nedělejte nic, co by mělo za následek nějakou zvýšenou únavu nebo pokles odolnosti: vždyť Vy neustále žijete na pokraji přetížení, nesmíte nic přehánět. A pokud jde o ty „oběti“, nedělejte nic, co by Vás „přepínalo“ nebo Vám působilo křeč. To podstatné je, že zůstanete otevřená dechu Pána Boha, tam, kde se dává poznat, i tam, kde nás drží v nevědomosti, a to se stále touž jistotou, že nás miluje. Odevzdávejte mu každý den, vkládejte každý den do jeho věčnosti.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Člověk touží po tom, aby byl stále znovu obdarováván bytím, aby mohl vyčerpat to, co mu okamžik zároveň dává i bere. Nechce se vzdát toho, co mu dává plnost, a chtěl by být bez konce a bez hranic, aby to měl úplně a ustavičně. Radost bez konce, štěstí beze stínu, láska bez hranic, vystupňovaný život bez ochabnutí, co nejmocnější čin, jenž je zároveň dokonalým pokojem a uvolněním ode všech napětí – to je věčná blaženost (…) To je bytí, o něž člověku v jeho životě jde.
(Edith Stein /1891–1942/, Welt und Person; 110)
Nikdy se těmito obdobími temnoty nenech znepokojit. (…) Měj v Něj naprostou důvěru – a nechť každá Tvá úvaha a vnitřní zkoumání ústí v dojem naprostého odevzdání se Bohu a jeho neomylnému a milujícímu vedení. Za tím účelem se zřekni všech soukromých pocitů nebo i zdánlivých důkazů.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 12. února 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
Je-li to svědomitý a prozíravý lékař, který Vás dobře zná, pak se musíte jeho názoru podřídit. Musíte však mít na mysli, že pokud Bůh podlomí naši činnost na jedné úrovni, je to proto, aby nás pozvedl na nějakou vyšší úroveň: je to pokaždé výzva, abychom postoupili výše. Budete muset vejít do života, v němž se mu ještě více odevzdáte: neznamená to nedělat nic, ale udělat si životní řád. Samozřejmě dosti pružný na to, aby vyhovoval Vašemu zdravotnímu stavu a Vašim povinnostem: dát se cele jeho církvi.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Poznej konečně mou lásku. Udělej mi tu radost, abych viděl, že tomu věříš. Máš potíže věřit, že by se Bůh mohl radovat ze svého stvoření? A přece je to pravda. Vymýšlej stále nové způsoby, jak mě milovat. Nebyla bys šťastnější, kdybys mě dělala šťastným?
(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 24. dubna 1939)
Ten, kterého věřící nazývají „nevěřícím“ (jak absurdní je to výraz – copak můžeme někoho definovat pomocí toho, čím není, aniž bychom cokoli řekli o tom, čím je?), je úžasným svědkem naděje. Má naděje je tatáž jako ta, kterou hledá on; já mám jen tu výhodu, že naději pokládám za neomezenou – ani nemoc, ani smrt neznamenají její konec.
Nejnádhernějším základem naděje je fakt, že druzí mě potřebují a že já sám se nemohu obejít ani bez jejich pomoci, ani bez jejich potřeb – vždyť má existence je cenná právě proto, že mě druzí potřebují.
(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)
S celou svou svobodou
se odevzdávám Pánu,
do jeho vůle,
s veškerým procítěným uspokojením,
se vším,
cele,
takže Pánu nic neodmítám,
ani nepovažuji něco za lepší nebo užitečnější,
ani nechci nic pro sebe jako lepší,
ani se nebojím zlého,
ani netoužím po nebi,
ani nemám strach z pekla,
ani se nezabývám nějakým chtěním,
chápáním, rozuměním čemukoli,
nýbrž s celou svobodou
se dávám
vůli Boží,
aby Bůh mohl konat,
co chce.
(Terezie od Ježíše Marchocká OCD /1603–1652/)
To zpoždění
které člověk za život nasbíral
v různých oblastech duchovního života
tím se moc nevzrušuj.
Pracuj dál.
Hlavně sleduj nejen:
co!
Nýbrž hlavně:
jak!
To je důležité slovo:
Jak to dělám?
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, srpen 1989)