KARMEL

Milí rodiče!

I když se neví, zda a jak se v těchto dnech doručují dopisy, rád bych vám přece napsal dnes odpoledne na 1. adventní neděli. Altdorferův vánoční obraz (1), na němž je vidět Svatou rodinu s jesličkami uprostřed trosek pobořeného domu, mi připadá zvlášť aktuální – jak jen mohl dojít před čtyřmi sty lety v rozporu se vší tradicí k takové představě. Snad chtěl říci, že i tak můžeme a máme slavit Vánoce; v každém případě to říká nám. Rád si představuji, jak teď sedíte s dětmi a slavíte s nimi advent jako před lety s námi. Jenže teď se všechno dělá intenzivněji, protože není jasné, jak dlouho to ještě potrvá.

(1) Albrecht Altdorfer /1480–1538/, německý renesanční malíř, grafik a stavitel, žák Dürerův; obraz Narození Páně pochází z roku 1513.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 28. listopadu 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Obrázek - zdroj

Věřím, že v očekávání Boží hodiny, hodiny klidu a světla, se nesmíš poddávat černým myšlenkám. (…) Myslím, že tuto důvěru v Boha, který Tě temnými a obtížnými cestami slavně přivádí ke svému božskému středu – Tebe, která jsi v jeho očích každým dnem krásnější a úspěšnější –, nalezneš ve stále větším sepětí s naším Pánem, kterého můžeš s vírou a vytrvalostí hledat v Eucharistii, tušit a milovat v jeho Vůli, tak jak se Ti jeví, pokorně prosit, aby položil svou ruku na Tvé oči a jeho paže Tě přitáhla k sobě.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Tyhle věci, které mi říkáte o církvi, jsou bolestné, velmi bolestné. Jedinou odpovědí by bylo zachovat se jako Bernanosův venkovský farář, když se v zámku opírá o krbovou římsu, všecko to poslouchá a neodpovídá…
Ale což to všechno mohlo kdy zabránit církvi být církví? Takovému svatému Františkovi, aby byl jejím dítětem? Aby jím byl takový svatý Jan od Kříže, Charles de Foucauld a to nesmírné množství milovníků chudoby a kříže, které znám?
Přitiskněme se k ní, však se nám podaří najít místo, kde bije její srdce.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dnes si připomínáme 80. výročí úmrtí Etty Hillesum (15. ledna 1914 Middelburg – 30. listopadu 1943 Osvětim). Etty pocházela z holandské židovské rodiny, v červenci 1942 začala dobrovolně pomáhat příslušníkům svého národa v tranzitním táboře Westerbork, odkud byla v září 1943 deportována do Osvětimi. V plynové komoře zde zahynula i její maminka, ruská Židovka, která roku 1907 uprchla před židovskými pogromy z Ruska (jen v rozmezí let 1880–1920 byly v Rusku vyvražděny desetitisíce Židů, počet ruských židovských emigrantů se v tomto období odhaduje až na dva miliony) …

Pro velké hrdinské utrpení v sobě cítím dostatek sil, můj Bože, spíše se obávám tisíce těch drobných každodenních starostí, které mě občas obtěžují jako dotěrný hmyz. Dobrá, trochu si tedy ve svém zoufalství poškrábu poštípaná místa a každý den si znovu řeknu: O dnešek je postaráno, pořád tě ještě obklopují bezpečné zdi útulného domova jako často oblékaný a oblíbený kus oděvu, pro dnešek máš ještě dost jídla a v noci tě čeká postel s bílým prostěradlem a měkkými přikrývkami, neměla bys tedy dnes vyplýtvat ani jiskřičku síly na malicherné hmotné starosti kolem sebe. Využij a vychutnej si každou minutu dnešního dne, postarej se, aby byl plodný a stal se pevným kamenem do základů, o které by se mohly opřít ubohé a úzkostné dny budoucí.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis)

Nezbývá než pokračovat v cestě den za dnem a držet se Boha za ruku. Vaše cesta je cestou dětského srdce, nikoliv dětinského – dětinství nikdy k ničemu dobrému nevede – ale srdce dětství znovunalezeného v odevzdání se Bohu a v různých zkouškách, ať jsou jakékoli, ve zkouškách, jež on každému z nás chystá, abychom mohli „být jako děti v jeho království“, aby „přišlo jeho království“ tak, jak si to on bude přát.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Králi králů, žádáš od nás, coby své Říše, v níž vane a víří Duch Svatý, aby se stala Říší věčnou, avšak věčnou ve věčnosti Tvého Svatého Ducha, jenž v ní tvoří a přetváří podle sebe sama, jenž v ní vane a fouká podle sebe sama. Králi králů, kéž se staneme opravdovým Duchem v Tvém Svatém Duchu, v Duchu Tvé vanoucí lásky, ve vanoucí lásce, kterou je Tvůj Duch Svatý.
Proměň nás v celé naší smyslnosti, proměň nás svým svatým ohněm v oheň lásky, jíž jsi Ty sám. Kéž se vanutím Ducha Svatého staneme královskými posly Tvé Boží lásky, uprostřed trosek, uprostřed záhuby, uprostřed noci, uprostřed zániku!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 17; v době 2. světové války)

Kdo miluje, je schopen říkat druhým slova, která dodávají chuť, povzbuzují, posilují, utěšují, podněcují. Podívejme se například, co říkal lidem Ježíš: „Buď dobré mysli, synu! … Jak veliká je tvá víra! … Vstaň! … Jdi v pokoji! … Nebojte se!“ Tato slova neponižují, nezarmucují, nepopuzují, neopovrhují druhým. V rodině je třeba se učit tomuto vlídnému způsobu řeči.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 100; 2016)

Dnes si připomínáme 60. výročí úmrtí irského spisovatele C. S. Lewise /29. 11. 1898 – 22. 11. 1963/. Nabízíme jednu kapitolku z jeho nestárnoucí knihy „Rady zkušeného ďábla“, která vyšla za 2. světové války (1942). Jednotlivé kapitoly mají podobu dopisů, v nichž zkušený pokušitel Zmarchrob instruuje svého synovce, začátečníka Tasemníka, jak přivést člověka (zde označovaného slovem pacient) k věčnému zavržení.

Můj drahý Tasemníku,

trochu jsi mě zklamal. Čekal jsem podrobné hlášení o Tvé práci, ale místo něho přišel jakýsi chvalozpěv. Píšeš, že „šílíš radostí“, protože lidé v Evropě začali zase jednu válku. Velice dobře chápu, co se Ti stalo. Nešílíš; jenom ses opil. Když čtu mezi řádky Tvého (velice nevyváženého) líčení pacientovy bezesné noci, dovedu si dobře představit, cos cítil. Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za všechnu námahu – muka a chaos lidské duše – a ono Ti stouplo do hlavy. Ale já Ti to nevyčítám, vždyť přece vím, jak jsi nezkušený. Zareagoval pacient na některé Tvé hrůzné obrazy budoucnosti? Přidals k nim pár působivých a sebelítostivých vzpomínek na šťastnou minulost? Chvěl se mu trochu žaludek? Zahráls mu přitom pěkně na své housle, že? No, to všechno je úplně v pořádku. Ale pamatuj si, Tasemníku: nejdříve povinnost, potom zábava. Kdybys nějakou neukázněností nakonec o svou kořist přišel, věčně bys žíznil po tom, cos právě okusil. Ale naopak: pokud si jeho duši zajistíš tím, že budeš užívat své medicíny pohotově, vytrvale a rozvážně, pak on bude Tvůj navždycky: živý pohár, plný zoufalství, hrůzy a úžasu až po okraj, a Ty ho budeš moci přiložit ke rtům, kdykoli se Ti zachce! Nenech se tedy žádným přechodným vzrušením odvést od svého skutečného poslání – nahlodat jeho víru a zabránit mu ve ctnostech. Ve svém příštím dopise mi podrobně popiš, jak pacient reaguje na válku, abychom mohli uvážit, zda je lepší z něho udělat hurá-vlastence nebo radikálního pacifistu. Možností je mnoho. Ale prozatím Tě musím varovat: od války si moc neslibuj.

Prožívám zas týdny, kdy čtu málo bibli; nikdy dobře nevím, co si o tom mám myslet; necítím přitom provinění a také vím, že po nějaké době se na ni zase lačně vrhnu. Lze to chápat jako zcela „přirozený“ duchovní proces? Skoro si to myslím. (…) Nemáme být úzkostliví ani v tomto bodě, nýbrž spolehnout se na to, že magnet po několika výchylkách ukáže opět správný směr. Nemyslíš?

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 9. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Když mluvíme o chudých, snadno upadneme do řečnického stylu. Zrádné je také pokušení zastavit se u statistik a čísel. Avšak chudí jsou lidé, mají své tváře, příběhy, srdce a duše. Jsou to bratři a sestry se svými přednostmi a chybami, stejně jako všichni ostatní, a je důležité s každým z nich navázat osobní vztah. (…) Zájem o chudé tedy nekončí jen spěšným poskytnutím almužny, ale vyžaduje obnovení pravých mezilidských vztahů, které byly chudobou narušeny.

Virtuální realita přebírá vládu nad skutečným životem a stále snadněji dochází k záměně obou světů. Z chudých se stávají obrazy, které mohou člověka na pár okamžiků dojmout, ale když je potkáme živé na ulici, převládne rozmrzelost a opomíjení. Chvat, každodenní průvodce člověka jeho životem, mu brání zastavit se, pomoci a postarat se o druhé. Podobenství o milosrdném Samaritánovi není příběhem z minulosti, ale klade otázky týkající se přítomnosti každého z nás. Delegovat pomoc na druhé je snadné, nabídnout druhým peníze na dobročinnost je velkorysé gesto, ale angažovat se osobně je povoláním každého křesťana.

(papež František, Poselství k 7. Světovému dni chudých; odst. 8.4)