KARMEL

Mezi tituly, které prorok Izaiáš připisuje Mesiáši, je i titul „Kníže pokoje“. Nikdy jsme nepociťovali tak velkou touhu po míru jako v této chvíli. Mám na mysli sužovanou Ukrajinu, ale také mnoho konfliktů, které probíhají v různých částech světa. Válka a násilí jsou vždy neúspěšné. Náboženství nesmí přispívat k rozdmýchávání konfliktů. Evangelium je vždy evangeliem pokoje a ve jménu žádného Boha nemůže být válka prohlášena za „svatou“.
Tam, kde vládne smrt, rozdělení, konflikty, bolest nevinných, tam můžeme rozpoznat jedině ukřižovaného Ježíše. Bůh se stal dítětem a toto dítě, když dospělo, se nechalo přibít na kříž. Není nic slabšího než ukřižovaný člověk, a přesto se v této slabosti projevila Boží všemohoucnost. V odpuštění vždy působí Boží všemohoucnost. Ať jsou tedy darem těchto Vánoc vděčnost, obrácení a pokoj.

(úryvky 6. a 7. z promluvy papeže Františka k římské kurii, 22. 12. 2022)

Toto období kolem slavnosti Zjevení Páně mám ve zvláštní oblibě. Cožpak není celým naším štěstím přihlížet tomu, jak se Pán zjevuje ve všech věcech, a což není naším snem šířit tuto vizi?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 8. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Když se v této pozdní hodině svého života ohlédnu za desetiletími, která jsem prožil, vidím především, kolik důvodů mám k vděčnosti. Především děkuji samotnému Bohu, dárci každého dobrého daru, který mi dal život a provázel mě různými okamžiky zmatku; vždycky mě zvedl, když jsem začal upadat, a vždycky mi znovu dal světlo své tváře. Zpětně vidím a chápu, že i temné a únavné úseky této cesty byly pro mou spásu a že právě na nich mě dobře vedl.
Děkuji svým rodičům, kteří mi dali život v těžké době a kteří mi za cenu velkých obětí svou láskou připravili nádherný domov, který jako jasné světlo dodnes ozařuje všechny mé dny. Jasná víra mého otce nás děti naučila věřit a jako ukazatel vždy stála pevně uprostřed veškeré mé vědecké práce; hluboká oddanost a velká dobrota mé matky jsou odkazem, za který jí nemohu dostatečně poděkovat. Moje sestra mi po celá desetiletí nezištně a s láskyplnou péčí pomáhala; můj bratr mi jasností svých úsudků, rázným rozhodnutím a klidným srdcem vždy ukazoval cestu; bez tohoto stálého předcházení a doprovázení bych nenašel správnou cestu.
Ze srdce děkuji Bohu za mnoho přátel, mužů i žen, které vždy postavil vedle mě; za spolupracovníky ve všech etapách mé cesty; za učitele a studenty, které mi dal. Vděčně je všechny svěřuji Jeho dobrotě. A chci poděkovat Hospodinu za svou krásnou vlast v bavorském Předalpí, v níž jsem vždy viděl zářit nádheru samotného Stvořitele. Děkuji lidem své vlasti, protože jsem v nich znovu a znovu zakoušel krásu víry. Modlím se, aby naše země zůstala zemí víry, a prosím vás, drazí krajané: nenechte se od víry odvrátit. A nakonec děkuji Bohu za všechnu krásu, kterou jsem mohl zažít ve všech etapách své cesty, ale především v Římě a v Itálii, která se stala mou druhou vlastí.
Všechny, kterým jsem nějakým způsobem ublížil, prosím ze srdce o odpuštění.
To, co jsem dříve řekl svým krajanům, říkám nyní všem, kteří jsou v církvi svěřeni do mé služby: Stůjte pevně ve víře! Nenechte se zmást! Často se zdá, jako by věda – přírodní vědy na jedné straně a historické bádání (zejména exegeze Písma svatého) na straně druhé – dokázala nabídnout nezvratné výsledky, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Zažil jsem proměny přírodních věd už dávno a mohl jsem vidět, jak naopak zmizely zdánlivé jistoty proti víře, které se ukázaly být nikoli vědou, nýbrž filozofickými výklady, které se vědy týkají jen zdánlivě; stejně jako se na druhé straně právě v dialogu s přírodními vědami naučila i víra lépe chápat hranice rozsahu svých nároků, a tím i svou specifičnost. Již šedesát let sleduji cestu teologie, zvláště biblických věd, a se střídáním různých generací jsem viděl, jak se teze, které se zdály neotřesitelné, hroutí a ukazují se být pouhými hypotézami: liberální generace (Harnack, Jülicher atd.), existencialistická generace (Bultmann atd.), marxistická generace. Viděl jsem a vidím, jak se ze spleti hypotéz vynořila a znovu vynořuje rozumnost víry. Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život - a církev se všemi svými nedostatky je skutečně jeho tělem.
Nakonec pokorně prosím: modlete se za mě, aby mě Pán navzdory všem mým hříchům a nedostatkům přijal do věčných příbytků. Za všechny, kteří jsou mi svěřeni, se den co den z celého srdce modlím.

Benedictus PP XVI.

(posmrtně zveřejněný text, který vznikl již roku 2006)

Ó, nepochopitelná lásko! Není větší lásky než to, že se můj Bůh stal člověkem, aby mě učinil bohem. Ó, nádherná lásko, ty ses zmařila, abys mne učinila bohatou, když jsi přijala naši podobu. (…)
Ty, Nepochopitelný, jsi nyní uchopitelný; ty, Nestvořený, jsi nyní tvorem! Tebe, kterého nelze rozumem obsáhnout, lze si nyní představit! Tebe, Nedotknutelného, lze nyní držet v rukou!

(Anděla z Foligna /1248–1309/, Autobiografia e scritti)

Jak jsi dobrý, Ježíši! Mám pocit, jako bych roztával, když vyslovuji tvé jméno, zvláště nyní, ve svém soužení! Ano, více než kdy jindy teď zakouším tvou nekonečnou dobrotu, protože vidím tu nádhernou výšivku, kterou tvoříš právě v mém ponížení! Ale kdože skutečně zná tvoji dobrotu? Abychom ji mohli pocítit, je nutné přijímat tě jako pokrm! Když spolu lidé nemají co do činění, nikdy se navzájem nepoznají. A ty, můj Ježíši, zůstáváš Bohem skrytým a neznámým, jestliže se tebou neživíme!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, zápisky z mládí)

Má drahá Marguerite,
vzhledem k tomu, jak dlouho by šla pošta do Sarcenatu (zejména okolo Nového roku), píšu Ti raději do Paříže. Až se vrátíš, najdeš tam tento lístek. Mé přání do roku 1917 se tak k Tobě odstane trochu opožděně. Ty však velmi dobře víš, že jsem je vyslovil v pravý čas ve své mysli i v modlitbě a že na tomto zpoždění málo záleží. Víš, co Ti přeji: aby skrze radost i bolest, práci i nečinnost, úspěchy i nezdary, sjednocení i ztráty v Tobě rostl náš Pán a zaujal první místo ve Tvém konání i náklonnostech! …

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Maria, Matko Boží a Matko naše, obracíme se k tobě v této hodině soužení. Jsi naše Matka, miluješ nás a znáš nás: nic, co je nám drahé, před tebou není skryto. Matko milosrdenství, mnohokrát jsme zakusili tvou prozřetelnou laskavost, tvou přítomnost, která nám přináší pokoj, protože nás vždy vedeš k Ježíši, knížeti pokoje.
V bídě hříchu, v naší únavě a křehkosti, v tajemství bezpráví zla a války nám ty, svatá Matko, připomínáš, že Bůh nás neopouští, ale stále na nás s láskou hledí, touží nám odpustit a pozvednout nás.
V této temné hodině nám přijď na pomoc a potěš nás. Každému z nás řekni: „Copak nejsem vaše matka?“ Ty víš, jak rozplést zmatky našich srdcí a uzly naší doby. Vkládáme do tebe svou důvěru. Jsme si jisti, že zejména v době zkoušky nepohrdneš našimi prosbami a přijdeš nám na pomoc.
Stejně tak jsi učinila v galilejské Káně, když jsi uspíšila hodinu Ježíšova zásahu a uvedla světu jeho první znamení. Když se hostina změnila ve smutek, řekla jsi mu: „Nemají víno.“ Zopakuj to znovu Bohu, Matko, protože dnes nám došlo víno naděje, radost se vytratila, bratrství se rozplynulo. Ztratili jsme lidskost, promarnili jsme mír. Stali jsme se schopnými jakéhokoli násilí a ničení. Naléhavě potřebujeme tvůj mateřský zásah.
Ať tvé mateřské ruce pohladí ty, kdo trpí a prchají pod náporem bomb. Kéž tvoje mateřská náruč utěší ty, kteří museli opustit své domovy a svou zemi. Kéž nás tvé bolestné srdce pohne k soucitu a povzbudí nás, abychom otevírali dveře a starali se o zraněné a opuštěné lidstvo.

(papež František, úryvky z Aktu zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, 25. března 2022)

Již brzy budu stát před nejvyšším Soudcem svého života. A jakkoli mám při pohledu na svůj dlouhý život mnoho důvodů k obavám a strachu, přesto jsem pln radostné odvahy, protože pevně věřím, že Pán je nejen spravedlivý Soudce, ale také Přítel a Bratr, který již sám protrpěl mé nedostatky, a proto je jakožto Soudce zároveň mým Obhájcem (Paraklétem). Při pohledu na hodinu soudu je mi zřejmé, jakou milostí je být křesťanem. Vytváří to známost, ano, dokonce přátelství se Soudcem života, a to mi dovoluje s důvěrou projít temnou branou smrti. Přitom mi stále přichází na mysl, co vypráví Jan na začátku knihy Zjevení: Vidí Syna člověka v celém jeho majestátu a padne mu k nohám jako mrtvý. On však na něj položí svou pravici a řekne: „Nic se neboj! To jsem já!...“

(emeritní papež Benedikt XVI. /* 1927/, list věřícím mnichovské arcidiecéze, 6. února 2022)

Jako vzpomínku na dnešní 120. výročí narození básníka Jana Čepa /31. 12. 1902 – 25. 1. 1974/, a zároveň jako malé silvestrovské bilancování uveřejňujeme Čepovu „Modlitbu“, která vyšla tiskem jako novoročenka roku 1940.

Když se to správně vezme, je rok vždycky dobrý, lhostejné co přinesl. Nejsou špatné roky a nemohou být. Jen my sami způsobujeme, že rok je dobrý nebo špatný. Jedno je pravé, dobré a blaživé: abychom ve všem, co nás potkává, viděli vůli našeho Pána a milovali ji. Všechny velké i malé události našeho denního života jsou posly Spasitele, kterému máme říkat své „ano“, vždy jen ano. Vše přichází od Boha, vede nás k němu.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 20. ledna 1949)