KARMEL

Věčný Otče,
světlo víry živí oheň lásky v duši
a dává mu růst.
Duše nemůže planout ohněm milosrdné lásky,
jestliže jí světlo nezjeví tvou něžnou lásku k nám.
Ty, světlo, živíš a dáváš růst ohni v duši,
tak jako dřevo živí oheň hmotný.
Světlo nad všechno světlo!
Dobroto nad všechnu dobrotu!
Moudrosti nade všechnu moudrost!
Ohni, který předčíš každý oheň!
Neboť ty jediný jsi ten, který je,
a vše ostatní není nic,
jestliže to není skrze Tebe.

(Kateřina Sienská /1347–1380/, modlitby 17)

Zdá se mi, že život víry se svou bídou – když má člověk víru slabou a ještě ke všemu s tolika jizvami – i se svým požehnáním přes všechnu tu slabost, se podobá životu modlitby: spěje ke stále větší jednoduchosti. Jako se duše na cestě modlitby zpočátku modlí celou paletou afektů, ale nakonec se dokáže modlit už jen úkonem oddanosti, tak se mi zdá, že i víra, po zpracování všech možných oblastí života člověka se vrací k onomu prostému, syrovému, ale pro víru tak náročnému souboru několika písmen, která jsem našel při své návštěvě Říma vyškrabaná na stěně v Kalistových katakombách:

Když náš Pán při Poslední večeři ustanovil své první kněze, učinil tak nezávisle na poměru mezi jejich počtem a jakoukoli kultovní či misionářskou nutností. V jeho jednání a rozhodování jako by přátelství zaujímalo přinejmenším stejné místo jako pastorační potřeby. Kněžími se měli stát jednoduše ti, „které mu Otec dal“ a které sám na počátku svého působení vyvolil, „aby byli s ním“.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, pojednání Mnišské povolání a kněžství)

Jak jsi mne prosila v předposledním dopise, na poslední mši sv. jsem Tě „nabídl“ Bohu, jak jsem nejlépe mohl – a dělám to každý den, přičemž zároveň „nabízím“ sebe.
Nevím, jestli znáš tuhle modlitbu, trochu silnou, ale moc krásnou, od jednoho z našich Otců ze 16. století: „Ty sám, můj Pane, mne uzavři na dně hlubin svého Srdce, a zatímco mne tam budeš držet, roztav mne, očisti, zažehni a rozhoř plamenem, pozvedni mne až k naprostému uspokojení a zalíbení svého Srdce, až k mému úplnému vyničení.“

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 23. září 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Milý bratře!
Je deštivá neděle koncem července. Venku nic neláká, chladno a mokro nepůsobí na náladu povzbudivě. V takových dnech je potřebí zajít do kaple anebo si člověk musí ve vlastním nitru najít kapličku a v ní malý zdroj světla, věčnou lampu, která osvětluje a zahřívá, byť je venku sebevětší zima a tma. Za poslední dva týdny jsme tu prodělali četné mohutné nálety, o kterých jistě víte z novin. S Boží pomocí jsme z toho i tentokrát vyvázli bez úhony…

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 23. července 1944)

Pohleďme společně na Krista, lásku pro nás zrazenou a ukřižovanou… Jestliže se chceme smířit mezi sebou a ve svém nitru, smířit se s minulostí, utrpěnými křivdami a zraněnou minulostí, traumatickými událostmi, které nemůže vyléčit žádná lidská útěcha, jestliže se chceme doopravdy usmířit, pozvedněme zrak k Ukřižovanému Ježíši. Z jeho oltáře máme čerpat pokoj, neboť právě na stromě kříže se bolest mění v lásku, smrt v život, zklamání v naději, opuštěnost ve společenství a odtažitost v jednotu. Smíření není naším dílem, nýbrž darem pramenícím z Ukřižovaného, pokojem plynoucím z Ježíšova Srdce. Je to milost, o niž je nutno prosit.

(papež František, promluva v kostele Nejsv. Srdce Páně v kanadském Edmontonu, 25. července 2022)

Co se týče Tebe osobně, vyslechni ještě jednou to, co Ti opakuji ze svého nejhlubšího přesvědčení bratrance a kněze: Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Dělej to, co chce Bůh. Přinášej mu uprostřed svého neklidu a neuspokojení oběť pokorné duše…

Proč nepoznávají všichni moji bližní, že bez Marie bych už byl ztracen? Tisíckrát jsem ji přijal se svatým Janem za veškeré své bohatství a stejně často jsem jí dal sebe, ale pokud jsem to ještě neučinil tak dobře, jak si přeješ Ty, drahý Ježíši, činím to nyní, jak si Ty žádáš, abych to udělal. Vidíš-li v mé duši nebo na mém těle něco, co nepatří této velebné Kněžně, prosím, vytrhni to ze mne a odhoď to daleko ode mne, protože není-li to Mariino, není to hodno Tebe, Ježíši.

(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673–1716/, modlitba k Pánu Ježíši)

Blažená Matko!
Tolik jsme vzhlíželi k tobě,
která jsi založila náš Řád,
uspořádala jsi ho a dokonale řídila.
Klečíme před tebou,
celá svatá, první Matko karmelitánské rodiny!
My všichni, kdo bydlíme na této hoře,
napájíme svá srdce u tvých pramenů.
Upřímně vyznáváme,
že nás vede tvá ruka,
žes naší oporou a že nám pomáháš,
že nám svítí tvé světlo.
Proměň nás v sebe a náš život proměň ve svůj.
Proto zůstaň s námi, naše Paní.
Maria!
Hledáme útočiště ve tvém klíně,
matka musí zůstávat u svých dětí,
učitelka u svých žáků,
abatyše u svých mnichů,
paní u svých sluhů.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1531)

„Chci se stát svatou, ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec.“

„Doufám, že [prvorozená dcera] Marie bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“

„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít.“

(Zélie Martinová /1831–1877/, úryvky z korespondence z let 1873, 1876 a 1877)