KARMEL

Včera v noci jsem se snažila si připomenout všechno, co jste mi řekl, a dokázala jsem si vzpomenout na jedinou věc: že patřím jenom Bohu. Protože sestry nejsou moje – i ony patří jen Jemu – budu Ježíšovi Janem Křtitelem. Budu se radovat, protože Ženich má svou nevěstu, Ježíš má lásku mých sester.

(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 25. února 1963)

Jak je to jednoduché! Dívejme se na Krista, stále jen na něho patřme. Vězme, že každou myšlenkou, každým slovem, každým činem – lhostejno jakého druhu – Kristus k nám nepřichází, ale vychází z nás. Byl již dříve v našem nitru a klíčí jako semeno, které prolamuje slupku našeho vlastního já.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 2. ledna 1936)

On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro, a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Cit je vzácná, jemná věc v duchovním životě, ale spíše provázející věc samu a je přelétavý a není v naší moci. Když jej chceme násilím mít, spíše uteče jako vzduch, když jej chceme vzít do hrsti. Pán Bůh ho často odnímá, abychom na něm neulpěli sobecky a šli dál k Němu. Svatá Terezička řekla, že většinu života v Karmelu prožila v bezútěšnosti. Řekla zajímavě: „Mám radost, ale já nevím, že ji mám.“ Jistě můžeme podobně říci: Mám lásku, ale já nevím, že ji mám.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1993)

Sebepoznání
Je dobré, že se tak poznáváš.
Ale nezapomeň, že tvoje bída Pána tak moc nevzrušuje.
Jako bídného tě pozval.
Vzrušuje ho a s netrpělivostí čeká,
že se budeš z jeho pozvání radovat. Na to čeká!
Na tvoji radostnou, věřící lásku.
Nezapomínej se radovat!
Co neuděláš dnes, neuděláš už nikdy!
„Kdo je věrný v maličkosti,
je věrný i ve velké věci.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, listopad 1978)

My považujeme bolest za něco, co nám brání v naší práci, v naší modlitbě a v našem spojení s Bohem, a proto ji snášíme špatně. Musím se naučit chápat ji právě jako svou práci, svou modlitbu a příležitost ke spojení s Bohem, snad se tak naučím snášet ji lépe.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z března 1955)

Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, a ať jsme kdekoli, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“

(dopis sv. Františka z Assisi)

Když
Když před Božské Srdce přineseš
všechny své nejpalčivější otázky
všechny své nejpalčivější nejistoty
pocítíš upokojení z vylití srdce do Božího milosrdenství.
„Pane, ty víš všechno!“
„Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe důvěřuji.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, září 1980)

Když máte žhavou touhu nalézt Krista, nepřikládejte význam okamžitým slabostem. Nevšímejte si jich. Mohla by v tom být i pýcha, kdybychom se zlobili, že tyto nedokonalosti v sobě objevujeme. Nyní již víte, kam bych Vás chtěl přivést. Až budete jednou v duchovním životě tak daleko, zakusíte, že není hlubší radosti, než být šťastným u vědomí, že jsme slabí, že nejsme nic, že Bůh je vše.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. prosince 1933)