KARMEL

Odevzdanost, drahá Paní, to je to, co nás vydává Bohu. Jsem dost mladá, ale zdá se mi, že jsem občas dost trpěla. A tehdy, když se všechno zamotalo, když byla přítomnost tak bolestná a budoucnost se mi jevila ještě chmurnější, jsem zavřela oči, odevzdala jsem se jako dítě do náruče Otce, který je na nebesích.

(Alžběta od Trojice, dopis 129)

Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen On ji může ukojit. A tak jdu k Němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým!

(Alžběta od Trojice, dopis 169)

Jsme příliš zahleděni sami do sebe. Chtěli bychom vidět a rozumět. Nemáme dostatek důvěry v Toho, který nás obklopuje svou Láskou… „Jen jednoho je zapotřebí, Marie si vyvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat“. Tento nejlepší úděl, kterým se zdá být má výsada v mé milované samotě Karmelu, nabízí ve skutečnosti Bůh každé pokřtěné duši. Nabízí ho vám, paní, uprostřed vašich trápení a vašich mateřských starostí. Věřte, že celá jeho vůle je, aby vás uváděl stále více do sebe. Vydejte se mu se všemi svými starostmi.

(Alžběta od Trojice, dopis 129)

Tolik po něm hladovím. On v mé duši hloubí propasti, propasti, které může naplnit On sám, a proto mě vede do hlubokého ticha, z kterého bych už nechtěla vyjít. (…) Vzpomeňte si na vaši karmelitku. Řekněte dobrému Bohu, že chce být Jeho hostií, aby v ní stále zůstával a aby ji pak dával!

(Alžběta od Trojice, dopis 190)

Řehole k nám promlouvá od rána do večera, aby nám každým okamžikem ukazovala vůli dobrého Boha. Kéž byste věděl, jak miluji tuto Řeholi, která je formou, v níž mě Bůh chce mít svatou!

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 141)

V neděli, o svátku Panny Marie Sedmibolestné, jsem myslela na to, že je to tak trochu i tvůj svátek… Vložila jsem tvou duši do duše Bolestné Matky a požádala jsem ji, aby tě utěšila.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 84, adresovaný mamince)

V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“?

(Alžběta od Trojice, dopis 249)

Zdá se mi, že nejsvobodnější duší je ta, která na sebe nejvíc zapomíná. Kdyby se mě někdo zeptal na tajemství štěstí, řekla bych, že ho dosahujeme tehdy, když na sebe nedbáme a zapíráme se v každém okamžiku. Hle, to je dobrý způsob, abychom umřeli pýše: zmocníme se jí vyhladověním!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 4)

Milujte mlčení, modlitbu, neboť to je podstatou života na Karmelu. Proste Královnu Karmelu, naši Matku, aby vás naučila klanět se Ježíši v hlubokých usebráních; ona tolik miluje své dcery Karmelu, jsou jejím privilegovaným řádem, a ona je naší první patronkou.

(Alžběta od Trojice, dopis 136 Germaine de Gemeux, 14. září 1902)

Byla bych velmi šťastná, kdyby svatá Panna při svém nanebevzetí vzala s sebou všechny tvé starosti, přítomné, minulé i budoucí.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis 207, adresovaný o svátku Nanebevzetí mamince)