Doporučujeme
TEXTY Z TRADICE
V této rubrice najdete texty především z karmelitánské tradice – minulé i současné. Mají Vám posloužit jako inspirace pro život modlitby, příp. k orientaci v těžkostech, na které každý z nás při úsilí o hlubší křesťanský duchovní život naráží. Seskupené texty významnějších autorů, příp. tematických celků si můžete otevřít v podkategoriích nazvaných jejich jmény v dolní části stránky.
Co je »temná noc«?
Co myslel Jan od Kříže »temnou nocí«? Najít jednoznačnou odpověď není vůbec snadné. Ve svých spisech nám Jan nezanechal – jak bychom si přáli – její přesnou definici. On sám po mnoho let »zápasil« o objasnění tohoto fenoménu. Při psaní se znovu a znovu pokouší najít slova a obrazy, aby psychologicky i teologicky osvětlil tuto vlastní zkušenost i zkušenost těch, které doprovázel. Proto je třeba vzít v potaz celé Janovo dílo, abychom se dobrali toho, jak jí rozuměl on.
Noc a tma jsou obrazem touhy milujícího srdce
Jak »temnotě«, tak i »temné noci« předchází v životě člověka pozitivní náboženská zkušenost: něco jako Boží dotek, paprsek jeho slávy a velikosti, který zazářil v myšlení a poznání člověka, intuitivní zachycení Boží přítomnosti v srdci (1), uvědomění si božské pravdy a vnímání božské lásky... Na začátku spisu »Temná noc« bratr Jan svým čtenářům tuto zkušenost připomíná: Bůh nejprve dává duši »sílit na duchu a postupně ji obdarovává, tak jako to dělá milující matka s křehkým dítětem, když ho zahřívá teplem svých ňader a krmí ho lahodným mlékem a pokrmem lehkým a sladkým a ve své náruči je chová a hýčká« (2).
»Temnota« a »tma«
Další důležité rozlišení, které najdeme u Jana od Kříže, odpovídá na otázku, čím je »temná noc« jako nábožensko-duchovní fenomén v životě člověka způsobena. Jan v tomto ohledu rozlišuje, spolu s Pseudo-Dionysiem Areopagitou (5. stol.), mezi »temnotou« a »tmou«.
Temná noc a »melancholie«
Janova diagnóza »temná noc« se vztahuje na niternou, duševně-duchovní zkušenost jednotlivce. To, co dnes nazýváme »ztráta víry«, »vzdálení se naší doby od Boha« nebo »smrt Boha v sekularizovaném světě«, abychom popsali spíše vnější, všeobecné, celou epochu charakterizující »zatemnění víry«, rozhodně není – přinejmenším přímo a výslovně – tématem, kterým se Jan zabývá.
Bůh, který osvěcuje, také »zatemňuje«
Zkušenosti, které Jan nazývá »temnou nocí«, jsou zkušenostmi vyplývajícími ze vztahu, zkušenostmi kontemplativními, tedy takovými, které působí v člověku Bůh. Temnota a noc jsou obrazy, které jsou v Janových spisech velmi nápadné.
Hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji!
Minule jsme hovořili o tom, že mystika a přátelství vyžadují askezi. Tento mysticko-asketický životní program u Jana od Kříže ale není nesen imperativem »musíš«. Je nesen poselstvím evangelia, které Jan na jednom místě ve svých spisech shrnuje těmito slovy: „Je třeba vědět, že hledá-li duše Boha, hledá mnohem víc její Milovaný ji“ (1).
Mystika a přátelství nutně vyžadují askezi
Cesta vedoucí k cíli a naplnění smyslu lidského života, k člověku »proměněnému«, »dokonalému«, způsobilému pro Boží království, spočívá v růstu v lásce, ve schopnosti lásku přijímat a lásku opětovat.
Stát se »Bohem« po boku Boha
Na pozadí toho, co Jan od Kříže učil, psal a žil, je třeba vidět jeho celkové pojetí lidského života ve světle evangelia; života jako teologicky a antropologicky orientované cesty křesťanské spirituality. To je důležitým předpokladem, aby člověk správně pochopil Janovu nauku o »temné noci«. Bratr Jan nám nezanechal žádný systematický traktát o duchovním životě a podobně ani systematickou nauku o temné noci. Nicméně v jeho obsáhlém díle se dá poměrně snadno toto celkové pojetí křesťanského duchovního života »vystopovat«.
Ne každá temnota je ,temnou nocí‘
Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry‘. I oni – podobně jako všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství.
Jan od Kříže (1542–1591)
Že jsem nepsal, nebyl nedostatek dobré vůle, poněvadž si opravdu přeji vaše velké dobro, nýbrž protože se mi zdálo, že hodně už toho je napsáno, aby se mohlo pracovat na tom, na čem záleží, a že to, co chybí, chybí-li něco, není psaní nebo mluvení, neboť toho obvykle spíše přebývá, nýbrž mlčení a konání. Mluvení totiž navíc rozptyluje, a mlčení a konání usebírá a dodává duchu sílu.
Jan od Kříže (1542–1591)
Když nám (Bůh) dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal. (...) Proto kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějako novotu. Protože Bůh by mu mohl odpovědět takto: Když už jsem ti řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit, co by bylo více než toto?