KARMEL

Biografické psaní jako součást Božího povolání

Ještě dlouho budou na Marii přicházet pochybnosti, jestli její literární talent skutečně souvisí s Božím dotekem, nebo jestli přece jen nejde o subtilní formu hledání vlastní slávy, když posílá P. Michaelovi (1) všechny tyto dopisy, v nichž mluví o sobě.

Averze vůči psaní

Jsou období, v nichž se božský dotek »nedostavuje«, v nichž se člověk cítí opuštěný a uvnitř jakoby pustý a zároveň jako by se mu sevřelo hrdlo. Duchovní život pro mnohé lidi – a rovněž pro Marii Petyt – není vyváženou, příjemně temperovanou komunikací s někým, koho už dobře známe a máme »přečteného«. Není možné, aby člověk stále zůstával s Bohem a Bůh s ním harmonickým a vyváženým způsobem. Něco takového nenajdeme ani mezi lidmi, kteří spolu žijí.

Mé srdce bude moci milovat i během psaní

Marie Petyt dělá při psaní podobnou zkušenost jako umělec ve svých tvůrčích okamžicích: hudebník, v němž se jakoby sama od sebe začíná ozývat hudba; malíř, jehož ruku jako by vedl někdo jiný. Marie popisuje zkušenost působení Jiného v takových momentech následujícími slovy:

Jako by byl v mém nitru navrtán silný hojivý pramen

Marie má za úkol psát bez toho, že by napsané sama cenzurovala, má bez ostychu napsat vše, čím v duchovním životě žije. To se jí daří, když má »před očima« Boha nebo Matku Boží nebo anděly; je to ale obtížné, když si dělá starosti, že by její dopisy mohli číst lidé pošetilí a úzkoprsí:

Umění naslouchat vlastnímu srdci

V cyklu „Autobiografické duchovní zápisky Marie Petyt“ vám chceme na pokračování představit určitou formu „povolání“ této karmelitánské terciářky: žít svůj vztah k Bohu zvl. způsobem prostřednictvím svých duchovních zápisků; a rovněž jeden z možných způsobů duchovního doprovázení, kterého se Marii Petyt dostalo od karmelitána P. Michaela od sv. Augustina: doprovázení prostřednictvím dopisů.

Marie Petyt (1623–1677)

Dlouhou dobu jsem se cítila sevřena omezeností mé přirozenosti, jako bych byla spoutána, s roubíkem v ústech a přikována železnými řetězy v úzkém temném vězení...

Marie Petyt (1623–1677)

Překrásné božské Dobro se ukazuje člověku s převelikou líbezností, plnou rozkoše a života, a zjednává mu takové naplnění, že to nelze popsat. Usmívá se na duši neobyčejným způsobem, a proto je nazývám půvabnou tváří mého božského Milovaného.

Marie Petyt (1623–1677)

16. listopadu 1672 po procitnutí a pak po celý den jsem se cítila jakoby oddělená od Boha, ubohá a opuštěná, bez světla a bez chuti a bez jakékoli možnosti najít vztah k modlitbě nebo s alespoň trochou zbožnosti dospět k Bohu. To mě velmi zarazilo a naplnilo smutkem a já nevěděla, co si o tom myslet a co znamená tato náhlá změna: jeden den povzbuzená a přijatá jako nevěsta nebo královna, druhý den zapuzená, vyhnaná z královského paláce jako chudá žebračka, kterou Milovaný nezná ani nemůže znát, ano, na kterou dokonce nechce ani pohlédnout.

Marie Petyt (1623–1677)

»Nabyla jsem odvahy a vrhla se do Boží náruče a přenechala se Jemu a od té hodiny byla má duše tak silná, že jsem od té doby byla jako pevná skála uprostřed vlnobití, aniž bych pak kdy ztratila vnitřní pokoj.«

(ze zápisků Marie Petyt)

V dokonalém karmelitánovi musí svorně přebývat Marta i Marie… Když má ale Marta příliš mnoho práce a vnější úkoly musí být odpovídajícím způsobem splněny, nesmí se Marie stáhnout do ústraní a toužit po niternosti a vnitřním klidu, ale musí věrně přiložit ruku k dílu, napnout síly, těšit Martu a těšit se z toho, že jedná, jak se líbí Bohu.

(Michael od sv. Augustina O.Carm. /1622–1684/)