KARMEL

Když se naplňuje něco, za co člověk dlouho a vytrvale prosil, je to pro mě vždycky snad ještě úchvatnější než okamžité vyslyšení.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 1. května 1934)

Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Lichtenbergerové, 17. srpna 1931)

Zvláštních prostředků, abych si prodloužila čas na práci, nepoužívám. Pracuji tolik, kolik mi síly stačí, a síly rostou samozřejmě úměrně s tím, co se musí udělat. Když nic nehoří, končím mnohem dřív. Nebe se určitě vyzná v ekonomii. Co tedy nestačíte udělat do devíti večer, není už zřejmě nezbytné. Že to v praxi nejde hladce podle rozumových zákonů, spočívá v tom, že nejsme čistí duchové. Nemá smysl se proti tomu bouřit a rozčilovat se tím.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis K. Kopfové, 12. října 1927)

Mé úvahy nejsou žádné velkolepé vzlety ducha. Jsou naopak většinou velmi skromné a prosté. Nejlepší na nich je vděčnost za to, že toto místo mi bylo darováno jako pozemský domov a stupeň k věčné vlasti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis P. Brüningové, 17. října 1934)

Vždycky mi byla velmi vzdálena myšlenka, že milosrdenství Boží je vázáno na hranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis řádové sestře, 23. března 1938)

Věčný Umělec si sám vytváří materiál
a formuje ho do konečné podoby různým způsobem:
jemnými doteky prstů, ale také údery dláta.
Jenže nepracuje s mrtvým materiálem.
Největší tvůrčí radost mu dělá,
když se mu dílo pod rukama hýbe,
když z něj proudí život,
který se s Ním chce setkat.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Milá matko,
dovolte mi, prosím, nabídnout sebe samu Srdci Ježíšovu jako smírnou oběť za opravdový mír: aby se panství Antikrista, pokud je to možné, zhroutilo bez nové světové války a aby mohl být nastolen nový řád. Prosím o povolení ještě dnes, protože už odbíjí dvanáctá hodina. Vím, že já nejsem nic, ale tak to chce Ježíš a on k tomu v těchto dnech určitě povolá mnoho dalších.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis převorce, Květná neděle, 26. března 1939)

Být Božím dítětem znamená držet se Boha za ruku a konat jeho vůli, nikoli svoji. Znamená to vložit veškerou naději i obavy do jeho rukou a přestat si dělat starosti o vlastní budoucnost. Právě z takového postoje čerpá Boží dítě pokoj a radost. Přesto většina opravdově zbožných, a dokonce i statečných lidí ochotných přinášet oběti tento pokoj a radost postrádá… Znají sice podobenství o nebeském ptactvu a polních liliích, ale kdykoli se setkají s člověkem bez prostředků, bez stálého příjmu nebo pojištění, který si nedělá starosti o budoucnost, v úžasu nad tím kroutí hlavou.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Vánoční tajemství)

Existuje stav spočinutí v Bohu, úplné přerušení veškeré intelektuální aktivity, kdy člověk nespřádá žádné plány, nečiní žádná rozhodnutí a poprvé doopravdy přestane jednat. Svou budoucnost prostě svěří do Boží vůle a „podřídí se osudu“. Já sama jsem tento stav do jisté míry zakusila. Přinesla mi ho životní zkušenost, při které jsem zcela vyčerpala své síly, vyschly všechny mé duchovní zdroje a ztratila jsem schopnost jednat. „Spočinutí v Bohu“ je ovšem naprosto odlišné od stavu netečnosti, jehož příčinou je nedostatek životní energie. Zatímco ten druhý stav je „klidem smrti“, ten první přináší pocit nepředstavitelného bezpečí… naplňuje mě životem do té míry, do jaké se mu sama odevzdávám…

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Psychische Kausalität, 1918–19)

V červenci roku 1942 začali nacisté v Holandsku plošně transportovat Židy do vyhlazovacích táborů. Holandští biskupové obratem napsali pastýřský list. O přípravě listu se však dozvěděla okupační správa a nabídla biskupům, že z transportů budou vyňati všichni pokřtění Židé, ovšem pod podmínkou, že biskupové vyjádří ochotu pozměnit pastýřský list podle přání říšského ministra vnitra.