KARMEL

Nikdy nepropadněte pokušení, abyste byl sám sebou znechucen: to Ježíše rmoutí. „Ach, Pane, dej ať bez znechucení snáším svou duši i své tělo.“ (1) Jestliže Vás miluje tou láskou, která obvazuje všechny naše rány, jestliže v sobě máme duši, kterou vykoupil svou krví a jednou ji chce uvést do svého nebe, jak nemáme být tolikerou dobrotou zmateni! Svatý Tomáš říká, že sami sebe musíme milovat milosrdnou láskou – a ostatní milovat jako sebe samé. O to, abychom se milovali milosrdnou láskou, se žebrá; to znamená, že Bohu říkáme: „Dej, ať v sobě miluji to, co ve mně miluješ ty, a to ostatní spal.“

(1): Charles Baudelaire /1821–1867/

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před třinácti lety v Americe s mladým francouzským farářem. Kladli jsme si zcela prostě otázku, co vlastně chceme se svým životem učinit. Řekl: chtěl bych se stát světcem (a připouštím, že se jím stal); tehdy to na mne udělalo veliký dojem. Přesto jsem mu odporoval a řekl jsem asi toto: chtěl bych se učit věřit. (…)
Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat – ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého – a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi –, tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení Boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra, v tom je metanoia; tak se stává člověkem, křesťanem.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 21. července 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Drahá matko, usilujte ze všeho vytěžit lásku a toto mějte stále před očima, a už ani na okamžik neztrácejte čas, jenž by nebyl zasvěcen milování toho, který je tolik hoden být milován. Pospěšme si, drahá matko, abychom mohli říci se sv. Augustinem: „Sero te amavi pulchritudo tam antiqua et tam nova, sero te amavi.“ A když už smíme říci, že příliš pozdě jsme začali milovat onu krásu, co teprve řekneme, jestliže se dále budeme zdráhat ji milovat?

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 5. července 1647)

Nekráčejte vstříc nemilým událostem tohoto života s úzkostí, nýbrž s dokonalou nadějí, že Bůh, jemuž náležíte, Vás z každé z nich vysvobodí. Chránil Vás až do nynějška; jen se pevně držte ruky jeho Prozřetelnosti a on bude při Vás stát v každé situaci – a tam, kde už nebudete moci sama kráčet, on Vás ponese. Čeho byste se bála? Vždyť náležíte Bohu, který nás tak mocně ujistil, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo ho milují“. Nestarejte se o to, co bude zítra, ani kdykoliv jindy; buď na Vás žádné zlo nedopustí, anebo dopustí-li, dá Vám i nezlomnou odvahu, abyste je snášela.
Zůstávejte v pokoji. Odstraňte ze své představivosti vše, co Vás může znepokojovat, a často říkejte našemu Pánu: Bože, ty jsi můj Bůh a já se ti svěřuji; budeš stát při mně, budeš mým útočištěm a já se nezaleknu ničeho, protože ty nejenže jsi se mnou, ale jsi i ve mně a já v tobě.
Buďte vskutku dítětem. A jak víte, děti na spoustu věcí vůbec nemyslí, vždyť za ně na to myslí někdo jiný…

(František Saleský /1567–1622/, dopis paní de Veyssilieu, 16. ledna 1619)

Sklání se lesní zátoka
v rytmu horských potoků…
Pokud chceš nalézt pramen,
musíš jít vzhůru, proti proudu.
Prodírej se, hledej, nevzdávej se,
víš, že někde tu být musí –
Kde jsi, prameni?... Kde jsi, prameni?!

Ticho…
Bystřino, lesní bystřino,
odkryj mi tajemství
svého počátku!
(Ticho – proč mlčíš?
Jak pečlivě jsi skryla tajemství svého počátku.)

Dovol mi svlažit rty
v pramenité vodě,
pocítit svěžest,
životodárnou svěžest.

(Jan Pavel II., Římský triptych, překlad Johana a Krzysztof Bronkovi)

Ponořte se s důvěrou do jeho lásky. Ona se na okamžik dotkne našeho srdce a hned máme prázdniny, které poskytnou více odpočinku než cokoli jiného.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když se Bůh obrací na Abraháma, říká mu: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď přede mnou a buď dokonalý.“ Abychom mohli být dokonalí, jak je to Bohu milé, musíme žít pokorně v jeho přítomnosti, zahaleni do jeho slávy. Musíme kráčet ve spojení s ním a poznávat ve svém životě jeho ustavičnou lásku. Musíme opustit strach z této přítomnosti, protože ona nám může prokázat jen dobro. On je Otec, který nám daroval život a který nás nesmírně miluje. Když toto jednou přijmeme a přestaneme pomýšlet na život bez něho, opustí nás úzkost ze samoty.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 51; 2018)

Nesmíme hledět do hlubin, které jsou v nás, ale do hlubin, které jsou v Bohu. Těmi se musíme dát uhranout, opojit. Pokud svatý Petr hledí na Ježíše, kráčí po moři, když pohlédne na vlnu, která se pod ním propadá, začne tonout.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dnes si – v rámci památky 27 ukrajinských novomučedníků – připomínáme i příběh blahoslaveného Teodora Romži. Teodor se narodil roku 1911 na Podkarpatské Rusi, která tehdy náležela k Rakousku-Uhersku, po jehož zániku se roku 1919 stala jedním ze samosprávných území Československa. Chlapec vyrostl v chudé rusínské rodině, byl devátým dítětem. Po absolvování gymnázia studoval teologii v Římě, vysvěcen byl roku 1936 pro byzantský obřad. V září 1939 přepadl Sovětský svaz východní Polsko a stal se tak nevítaným sousedem Podkarpatské Rusi. Teodor byl koncem roku 1939 jmenován spirituálem užhorodského semináře. V září roku 1944 přijal – jako třiatřicetiletý – biskupské svěcení. O měsíc později vstoupila Rudá armáda na území Podkarpatské Rusi, okamžitě začalo zatýkání a systematická deportace Rusínů na Sibiř a na Donbas, kde byli nasazeni při obnově válkou zničeného průmyslu (všechny průmyslové podniky na Ukrajině nechal Stalin srovnat se zemí; jím nařízené zničení největší přehrady na Dněpru si v roce 1941 vyžádalo životy desetitisíců ukrajinských civilistů).

Prosím vás, mějte mezi sebou vlídnou lásku, která se snaží kladně interpretovat úmysly, místo aby soudila negativně slova a skutky. Mějte mezi sebou lásku plnou dobrotivosti, která odpouští a shovívavě zahaluje nedostatky a nedokonalosti…, pokornou lásku, která když spatří třísku v oku své sestry, rychle přejde k trámu v oku vlastním.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/450)