KARMEL

Bože, jenž působíš,
že vše prospívá těm, kteří tě milují,
dej, ať se tvá láska navždy zmocní našich srdcí,
aby touhy, které se v nás tvým působením zrodily,
žádné pokušení nedokázalo oslabit.
Amen.

(Cisterciácký misál, Orationes ad diversa; Ad postulandam charitatem)

Drahá Gwen, moje drahá neteři,

chci Ti dát těchto pár řádek na počátku Tvého čtrnáctidenního balení. Nuže – chystáš se balit, balit a vybalovat po čtrnáct dní. Na co bych chtěl, abys pokojně zaměřila svou mysl a srdce během tohoto osamělého a smutného úseku Tvé cesty, mé dítě?
Každý Tvůj jednotlivý čin, každý okamžik Tvého života je přímo spojen s Bohem, s jednou Velkou Přítomností. Samozřejmě, že existují také jisté okamžiky, jisté činy, které nás přivádějí k větší vnitřní blízkosti s Bohem – modlitba, ticho, svaté přijímání. A přece dokonce ani tyto úkony Tě nemohou tak blízce sjednotit s Bohem, jako to může udělat Tvé balení zavazadel, budeš-li je přijímat jako povinnost této chvíle.
Ani jediná duše v nebi, ani jediný anděl nebo archanděl Tě na tomto místě nemůže nahradit; protože to, co Bůh chce, co Bůh touží od Tebe přijmout, tam v rodině Herstových, v těchto dnech, kdy budeš balit, je prostě toto malé balení, konané malou dívkou v malém domě.
Rozumíš mi, moje milá? V tomto okamžiku je to balení, v jiném okamžiku tichá adorace v kostele; v dalším smutné a nechtěné stěhování; v dalším radost z lidské náklonnosti, kterou dáváš i přijímáš; v jiném okamžiku ostré, pronikavé utrpení duše a mysli, úplná a naprostá osamělost; ještě v jiném vnější akt zbožnosti; a v jiném okamžiku smrt samotná.
Všechny tyto události, každá ve svůj okamžik a na svém místě, se stanou nástrojem a prostředkem lásky, přeměny, růstu Tvé duše. Závisí to však na Bohu, jaké si vybere prostředky… Gwen se jimi prostě, pokorně, důvěřivě a v klidu nechá vést.

Tvůj milující starý strýček H.

(Friedrich von Hügel /1852–1925/, dopis neteři, 1. září 1919)

Když se modlitba stane častou, nemusíme se už ptát, zda je horlivá či nikoliv. Vytrvalost znamená horlivost a věrnost zachrání vše.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Když na nás dolehne nějaká ztráta – a každý den nám něco odnímá! – tu si připomeňme, že Pán s námi zůstává. Ztrátami nás Bůh chce naučit, aby nám stačil jen on sám, aby nám musel dostačit.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 27. července 1945)

Ano, nemusíte moc číst. Někdy se potřebujeme utéci do mlčení i vzhledem k napsanému. Bůh je nevypověditelný; a my hladovíme po veškerém Jeho mlčení.
Promlouvejte s Ním v tajnosti. Odpoví Vám svým mlčením, jež předčí veškerá slova. Hovořte s ním o sobě, o těch, které milujete, o církvi, o světě. Znovu a znovu mu říkejte slova evangelia: „Pane Bože, pošli dělníky na svou vinici.“ A On to kvůli Vaší modlitbě udělá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Narozením Syna se Matka neocitá u konce své plodnosti. Naopak, právě tím získává schopnost rodit každého křesťana, který je Kristovým údem. Tělesné mateřství jí uděluje neomezené duchovní mateřství. Všude, kde se člověk přibližuje k jejímu Synu, kde někdo opravdu hledá – ať už víru, obrácení, povolání –, tam upravuje svým ženským způsobem cestu. Dělá to oním téměř nepostřehnutelným způsobem, který je jí vlastní a který je přece nejmocnější. Vytváří spojení mezi hříšníkem a svým Synem. Nestaví se mezi ně jako někdo třetí, kdo by mohl jakkoli zakrývat pohled na Syna. Naopak, odklízí z cesty všechno, co by mohlo tomuto pohledu bránit.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Náš Bože, prosíme Tě, otevři naše srdce, otevři nám oči, otevři naše uši pro to, co pro nás připravuješ a co nemůžeme pochopit.
Bože, otevři nám srdce, otevři naše oči, otevři naše uši pro nekonečnou šíři, délku, velikost a hloubku Tvých slitování. Neboť Ty opravdu nejsi Bohem divokého soudu, Ty opravdu nejsi Bohem strašlivého hněvu, nýbrž jsi Bohem srdce.
Ty jsi Bohem srdce do té míry, že by ses sám chtěl stát srdcem, které je otevřené pro to, aby do sebe vpilo všechny proudy zármutku, všechny proudy utrpení, všechny proudy opuštěnosti. Ty jsi otevřené srdce, které touží po našem zármutku, po našem trápení, po naší bídě, aby je přijalo do sebe a přetvořilo, aby je žárem přeměnilo na Tvou velkou a očišťující lásku.
Bože Srdce, Bože Nejsvětějšího Srdce, Bože probodeného Srdce, Bože vykrváceného Srdce: Přijmi naše ubohá, slabá, selhávající a sténající srdce! Zahrň nás zcela do své lásky, zahrň nás zcela do svého domova, do svatého domova své lásky!
Dej, ať se co nejopravdověji uskuteční naše stará modlitba, naše staré zpěvy: Ježíši, v Tobě žiji, Ježíši v Tobě umírám, Ježíši, s Tebou jsem živ i mrtev.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 24; v době 2. světové války)

Předně, dobře děláš, že se trpělivě věnuješ drobným úsilím, skrytým a obyčejným. Nemůžeš poskytnout našemu Pánu lepší známku pokorné a prosící dobré vůle, než když se upneš ke svému „možnému málu“. Věř, že tak postupuješ krůček za krůčkem v tom nejdůležitějším bodě, v bezvýhradné odevzdanosti božské Vůli. Dokonce i samo pokoření, jež pro Tebe představuje myšlenka, že se Ti ještě nedaří pokročit v tom „podstatném“, musí být z Tvé strany předmětem úkonů velmi upřímného a velmi důvěrného klanění. Čím menší se budeš cítit, tím lépe se budeš klanět, protože budeš hovořit z větší hloubky srdce; a čím lépe se budeš klanět, tím víc vstoupí Bůh do Tvých nedokonalostí a použije Tě, i při Tvé nedokonalosti, aby šířil mnoho dobra.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. listopadu 1915)

Říci v židovsko-křesťanské tradici slovo „stvoření“ je více než říci „příroda“, protože stvoření souvisí s Božím plánem lásky, v němž má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který je analyzován, chápán a řízen. Avšak stvoření může být pochopeno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.
Každý tvor je objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Objektem jeho lásky je dokonce i prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti. I několik sekund její existence ji objímá svou něhou.

(papež František, encyklika Laudato si’, čl. 76–77; 2015)

Dnes si připomínáme památku 108 polských mučedníků 2. světové války, které roku 1999 blahořečil Jan Pavel II. Patří mezi ně nejen naši karmelitáni – Hilarius Januszewski O.Carm. nebo Alfons Mazurek OCD, ale také Marie Antonína Kratochvílová, patronka ostravsko-opavské diecéze.

Marie se narodila roku 1881 v Ostravě-Vítkovicích, dětství prožila v sirotčinci Chudých školských sester, do jejichž kongregace později sama vstoupila. Jako mladá učitelka vyučovala na různých školách kongregace, například v Karviné nebo ve Lvově. Od roku 1940 byla představenou komunity v ukrajinském Mikuličíně. Území bylo od roku 1939 okupováno Sovětským Svazem, místní polské obyvatelstvo bylo násilně deportováno na Sibiř. Sestra Marie Antonína organizovala pomoc pro deportované – odesílala za nimi balíky s oblečením a potravinami. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se oblast dostala pod kontrolu německé armády, které se taková solidarita s Poláky určenými k likvidaci příčila stejně jako okupantům sovětským. V červenci 1942 byla Marie Antonína spolu s dalšími šesti spolusestrami zatčena, uvězněna ve Stanislavi (dnešní Ivano-Frankivsk) a tři měsíce vyslýchána a mučena. Na pokraji smrti byla 26. září 1942 propuštěna, zemřela po pěti dnech, 2. října 1942.

ZDROJ