KARMEL

Dopřává-li nám Bůh další den života, znamená to, že od nás ještě potřebuje další úkon lásky zde na zemi.
Ano, ubývá nám sil, ale tím narůstá naše naděje a vděčnost za vše, co nám Bůh ve své lásce daroval.
Ať je tomu jakkoli, Vy si hlavně uchovejte pokoj a vnitřní rovnováhu. Často se v tichosti navracejte tam, kde dlí Bůh s nezměrnou něhou své lásky. Zejména toto má s postupem let naplňovat duši: pokoj, který se nezakládá na ničem jiném než na nekonečné jistotě jeho lásky; a že v posledním okamžiku tu bude on, aby nás sevřel v náruči.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Žijeme ve Tvé lásce jakožto Tvá oběť lásky; jako s Tebou žije Kristus ukřižovaný, Kristus opuštěný, Kristus umírající, Kristus pohřbený a do pekla sestupující, avšak takový Kristus, v němž září Otcovo světlo, v němž Otcovo světlo prostupuje celým světem. Přijmi naši vzpouru i to, že se bráníme Tvému Ano, pokud říkáme také ne! Neboť Ty sám jsi Ano kříže, Ano slávy svého kříže, Ano své lásky.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 8; v době 2. světové války)

Uč se milovat ode mě. Ber si všechno, co můžeš, k tomu, aby ses mi podobala. Budu šťastný, když se v tobě rozpoznám. Víš, jak jsou otcové rádi, když jim někdo řekne, že se jim jejich dítě podobá? Žij v neustálém díkůvzdání, zvláště a pravidelně po svatém přijímání. Není to vůči mně spravedlivé? Vždyť jsem ti toho tolik daroval – vykoupil jsem tě.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, Zelený čtvrtek 1944)

Ano, mám mnoho lidských slabostí, mnoho lidských ubohostí. (…) Ale on se snižuje a používá si nás, tebe a mě, abychom byli ve světě jeho láskou a jeho soucítěním, i přes naše hříchy, naši ubohost a naše nedostatky. On je závislý na nás, když chce milovat svět a ukázat mu, jak ho miluje. Jestliže se příliš zabýváme sebou, nezbývá nám čas pro druhé.

(Matka Tereza /1910–1997/, Cristo en los Pobres)

Nikdy nesmíš mít pochybnosti o tom, že cestou, kterou jsem veden, kráčím vděčně a rád. Můj dosavadní život je přeplněn Boží dobrotou a nad vinou stojí odpouštějící láska Ukřižovaného.
Nejhlubší dík vzdávám za lidi, s nimiž jsem se setkal, a jen si přeji, aby se nade mnou nemuseli nikdy rmoutit, ale aby i oni si byli vždy jen s vděčností vědomi Boží dobroty a odpuštění.
Promiň, že to píši. Nedopusť prosím, aby tě to byť jen na okamžik rmoutilo a znepokojovalo, nýbrž nechť tě to naplňuje radostí! Avšak přál jsem si, abych to mohl jednou říci, a nevěděl jsem, komu bych to mohl svěřit, aby to slyšel jen s radostí…
Nyní Ti ze srdce dále přeji vpravdě mnoho vnějšího a vnitřního klidu. Bůh ochraňuj Tebe a nás všechny a dopřej nám brzké šťastné shledání.
Ve vděčnosti a věrnosti a v každodenní prosbě za Tebe na Tebe myslí
                                                                                                                                        Tvůj D.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 23. srpna 1944)

Modlitba musí mít dobrou paměť. Protože Bůh chtěl vstoupit do dějin, je modlitba protkána vzpomínkami: nejen vzpomínkami na zjevené Slovo, ale také vzpomínkami z vlastního života, života druhých a vzpomínáním na to, co Pán vykonal ve své církvi. Dívej se na své dějiny, když se modlíš, a najdeš v nich mnoho milosrdenství. Současně tím budeš v sobě živit vědomí o tom, že tě Pán chová ve své paměti a že na tebe nikdy nezapomíná. Proto má smysl ho prosit, aby osvítil i maličké detaily tvého života, které mu nikdy neuniknou.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 153; 2018)

Vděčnost skrytá v mém srdci ti nestačí. Je-li pravdivá, tak čekáš, že tvé skutky rozhlásím po celém světě. Apoštolové to udělali. Nesklidili potlesk, nýbrž mučení. Díky nim tě ale znám. Nečeká obrácení dnešního světa i na mé svědectví?
Dej mi odvahu o tobě svědčit svému okolí svou radostí, slovem i příkladem. Uč mě slavit den tvého Zmrtvýchvstání – každou neděli – tak, aby lidé viděli, že jsi středem mého života, že si dovolím nepracovat a slavit, protože věřím, že žiješ a máš všechno v rukou, že se umíš postarat.

(Jan Graubner /*1948/, V tichu duchovních cvičení VIII.)

Můj milý bratře, znej Krista, a sice Krista křižovaného. Říkej mu: „Ty, Pane Ježíši, jsi mou spravedlností, a já jsem tvůj hřích. Tys přijal, co bylo mé, a dals mi své. Přijal jsi, co jsi nebyl, a darovals mi, co jsem nebyl já.“ Chraň se, bratře, prahnout po tak veliké čistotě, že by sis už sám ani nepřipadal jako hříšník a nechtěl jím být nazýván. Kristus totiž přebývá pouze mezi hříšníky. Proto přece přišel z nebe, kde přebýval mezi spravedlivými, aby mohl přebývat také mezi hříšnými. Přemítej tedy nad jeho láskou, a zakusíš jeho nejsladší útěchu. Vždyť můžeme-li dosáhnout pokoje v duši pouze vlastním snažením a plahočením, proč tedy Kristus umíral?

(Martin Luther, dopis Georgu Spenleinovi, 8. dubna 1516)

Kristus je přítomen spíše v úkolech, které Vám ukládá Vaše povolání, než kdekoliv jinde. Přítomnost Kristova a jeho život nezávisí nutně na tom, že jste si toho každým okamžikem vědoma. Vaše práce Vás strhuje: zapomínáte, že Kristus ve Vás stále působí. To však nebrání tomu, aby Kristus ve Vás působil, i když sama na to vždy nemyslíte.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 4. října 1931)

Říkám Ti, buď od základu šťastná. Buď v pokoji. Buď neúnavně laskavá. Ničemu se „nediv“, ani své fyzické únavě, ani své morální slabosti. Vzbuzuj a ponechávej si na tváři vždy „úsměv“, odraz úsměvu našeho Pána, který chce skrze Tebe jednat, a proto Tě čím dál víc nahrazovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)