KARMEL

Když má člověk špatné zdraví, musí toho hodně snést, protože když je nemocný a neleží, tak ho nepovažují za nemocného. Z nejrůznějších důvodů má neustále příležitost k obětem, a to nejednou k velice velkým obětem. Nyní chápu, že mnoho věcí ukáže teprve věčnost, ale chápu i to, že Bůh, když žádá oběti, tak svou milostí nešetří, ale dává ji duši v hojnosti.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček V/1341)

Navzdory všemu, co mě na viditelné církvi dráždí a pobuřuje, by bylo největším zlem prohlubovat tyto trhliny v nesešívané tunice. Nezbývá nám než se přidat ke všem těm, kteří se je snaží zašít.

(François Mauriac /1885–1970/, Ce que je crois, 1962)

Odvracejte svůj pohled od sebe, ba i od svých všech chyb a slabostí, a to především! Hleďte ne na sebe, ale spíše na Krista. Anebo spíše – a to je pro Vás ještě dost těžké – když pozorujete sebe, máte vidět jen Krista, jenž je ve Vás přítomen, nikoliv sebe. Kristus je ve Vás, ba spíše, je Vámi. Zapomeňte, že jste dva. Zapřete sebe, nechtějte už být.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 19. dubna 1932)

Jen jedna věc je skutečně důležitá a měla by živit naši chuť, naši vášeň k životu: pocit, že se Bůh uskutečňuje všude kolem nás a v nás. Bude-li jen v našich životech nadále probíhat tato základní transformace, co záleží na dílčích nepříjemnostech nebo nesouladu, které dozajista budou pokračovat – a proti nimž musíme bojovat –, ale které samy mohou sloužit k tomu, aby náš Pán nastoupil na naše místo. Právě tímto způsobem chceme nyní být šťastní, nemám pravdu?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, těsně před koncem 1. světové války, 7. listopadu 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Bože, pociťujeme celou tíhu desetiletí, staletí a tisíciletí své křesťanské západní civilizace. Jsme unavení a staří, plazíme se unavení a staří mezi troskami této křesťanské západní civilizace a pociťujeme stín pomíjivosti, stín smrti a temnoty kolem nás. A chtěli bychom zaniknout ve své hořkosti, chtěli bychom si ve své hořkosti unaveni zoufat nad Tvým světlem, nad Tvou láskou, nad Tvým věčným životem!

Bože, máme strach z budoucnosti, jenž nás trýzní a pronásleduje, strach z vírů, jež nás ohrožují, jež by nás chtěly vláčet mezi nebem a zemí!

Vznešená paní,
myslím, že byste se měla snažit, i když bez přehnaného úsilí, myslet na Boha kdykoliv pocítíte touhu po meditaci v samotě a zároveň lítost, že to nemůžete uskutečnit. Nestačí jenom nechávat si tyto myšlenky, až budete mít čas sama pro sebe, budete moci být za zavřenými dveřmi a nebudete mít k nikomu žádné povinnosti. Právě okamžik, kdy litujeme, že nemůžeme věnovat své myšlenky Bohu, musíme využít. Tehdy můžete Bohu otevřít své srdce vřele, upřímně a v naprosté důvěře. Každý okamžik, jenž takto zachytíte, už bude sám o sobě stačit. Každý okamžik – nejenom když sedíte v kočáře nebo v nosítkách –, nýbrž i když se oblékáte a češete, dokonce při jídle a rozhovoru s jinými lidmi.

(François Fénelon /1651–1715/, dopis hraběnce Elisabeth de Grammont /1641–1708/, 17. listopadu 1694)

Vidím v sobě jen jedno dobro: a to je neustálá vůle konat všechno, co se líbí Bohu, stále a ve všem… Ale v praxi to jsou jen samé pády!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis abbému Huvelinovi, 17. září 1907)

Často vyhledáváme takové okolnosti ve službě Bohu, které pravděpodobně nikdy nenastanou, neboť říkáme: Kdybych se měl jen o trošku lépe, chtěl bych se hodně modlit a chodit ke svátostem! A zatím máme všichni po ruce výborný prostředek k tomu, abychom dokázali Pánu svou lásku: prostě tím, že budeme snášet svého bližního.

(Inocenc z Berza OFMCap. /1844–1890/, kázání o mírnosti)

Dnes si připomínáme 360. výročí úmrtí ctihodné Matky Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky pražského Karmelu.

Má nejdůstojnější, nejposlušnější matko,
snadno věřím tomu, drahá matko, že si Vaše Důstojnost myslí, že jsem na Vás zapomněl, protože Vám tak zřídka píši. Nejsem však takový, že bych tak brzy zapomněl na mou drahou matku, ale čas v tomto klášteře, zvláště pro převora, je velmi vzácný.
Je mi ze srdce líto, Vaše Důstojnosti, že na Vás tak doléhají nemoci, přesto však, drahá matko, musíme nechat jednat Našeho Pána, který z lásky, kterou k Vám má, všechno řídí k většímu dobru Vaší Důstojnosti. A tak není nic lepšího než nechat Ho jednat. To, že jste často nemocná, ještě nemusí nutně znamenat, že brzy zemřete, i když je dobře žít stále tak, jako bychom měli zemřít už dnes. A abych řekl pravdu, zemřeme velmi brzy, protože náš život pomíjí rychle. Je třeba, drahá matko, aby se Vaše Důstojnost mnoho cvičila v důvěře v Boha, a zcela a ve všem se odevzdala do rukou Jeho dobrotivosti a nekonečného milosrdenství, a to velmi napomáhá tomu, abychom ztratili strach, který nás často silně zneklidňuje…

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 3. ledna 1663, týden před její smrtí)

Milý Salviati,
dověděla jsem se, že jste nemocný. Domnívám se, že si myslíte, že Vám nemohu nijak pomoci. Řeholnice oddělená od světa, bez vazeb na rodinu nutně vede přísnější život než ostatní. Vy jste však hlavou velké rodiny a musíte se o ni starat. Musíte dbát o své zdraví – ne proto, abyste užíval potěšení tohoto světa, ale abyste živil svou rodinu a dobře křesťansky vychoval své děti. Nezapomínejte, že před posledním soudem budeme vydávat počet nejenom ze svých prohřešků, nýbrž i ze zanedbávání sebe sama.
Posílám Vám košík kaštanů a přikazuji Vám, abyste každý večer snědl alespoň čtyři. Musíme se dívat na život – a ne na smrt – jako na svůj cíl. Je úterý, devět hodin večer. Domnívám se, že také Vy už jdete spát. Nynější počasí jistě škodí Vašemu zdraví, a tak Vás prosím, abyste o sebe pečoval alespoň do poloviny dubna: to bude Váš úkol.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/, dopis florentskému malíři Fr. Salviatimu /1510–1563/, 6. ledna 1561)