KARMEL

Zrození Boha v duši: nikomu nesmí připadat nemožné, že může dospět až sem.
Ať mi Bůh nařídí, co chce, nestarám se o to, to všechno pro mě málo znamená: jen když mi k tomu dá svou milost. Někteří mi říkají, že ji nemají! Odpovídám: to mě bolí! Ale když po ní netoužíš, bolí mě to ještě víc. Když ji tedy nemůžete mít, mějte nicméně touhu po tom, abyste ji měli. Když se stane, že někdo nemůže mít ani tuto touhu, ať alespoň touží ji mít… Kéž takto vzdycháme k Bohu, aby on sám zatoužil zrodit se v nás.

(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Kázání O naplnění)

Můj Otče, odevzdávám se ti.
Učiň se mnou, co se ti zalíbí.

Ať se mnou učiníš cokoli,
děkuji ti za to.

Jsem připraven na všechno, všechno přijímám.
Nepřeji si nic jiného,
než aby se tvoje vůle vyplnila na mně,
na všech tvých tvorech, můj Bože.

Odevzdávám svou duši do tvých rukou.
Dávám ti ji, můj Bože,
s celou láskou svého srdce,
protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se,
odevzdat se do tvých rukou bez míry,
s nekonečnou důvěrou,
protože ty jsi můj Otec.

(Charles de Foucauld /1858–1916/)

Vtělením Slova se z každé modlitby vykoupených stalo v nitru naší bytosti nevyslovitelné volání Ducha našeho Pána Ježíše Krista k Bohu. Tak jsou všechny modlitby vykoupených zapojeny do plnosti Slova, které přijalo naše tělo a naši krev, aby si je ponechalo navěky. Dosahuje až do nevyslovitelného, bezmezného tajemství Božího Bytí.
Je to naše nepochopitelná šance, jíž nemožno uniknout. Ukazuje na tajuplnou esenci našich slov k Bohu.
To vše neplatí pouze o vysokém mystickém vytržení nebo o jemné teologické kontemplaci, nýbrž o každé sebeprostší modlitbě, ba dokonce to platí i tam, kde člověk zůstane stát v oněmění a s otázkou na rtech před temnotou Božího tajemství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z let 1964–75; zde podle Karla Rahnera)

Ano, to vše je ta pravá cesta. Cesta ztišeného srdce navštěvovaného oním velkým tichem, v němž Otec věčně vyslovuje své Slovo. A v hloubi této požehnané samoty Vás očekává Bůh.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Víra může přenášet hory, láska však tvoří hory, nebe i zemi.
Víra nabádá tvora, aby miloval, a tak usiloval o dosažení ráje, láska však prosí Boha, aby milující sestoupil na zem.
Víra říká: člověče, služ svému Bohu, jak je tvá povinnost. Láska říká: Bože, staň se člověkem a služ člověku, který ti dluží víc, než sám vlastní.
Víra praví: člověče, tluč na nebe, aby se ti otevřelo. Láska praví: Bože, prolom nebe, aby člověk nalezl nebe otevřené.

(Jan Dominici OP /1355–1419/, Il libro di amore di carita)

Kdy bude konec všem těm zlům? Kdy budu vysvobozen z bídné poroby hříchů? Kdy budu myslet, Pane, jen na tebe? Kdy se budu naplno radovat v tobě? Kdy už stanu v pravé svobodě beze všech překážek, beze vší zátěže mysli i těla? Kdy nastane ten stálý mír, mír neporušitelný a bezpečný, mír vnitřní i vnější, mír pevný ze všech stran?
Dobrý Ježíši, kdy tě konečně uzřím? Kdy spatřím slávu tvého království? Kdy jen ty mi budeš vším ve všem? Kdy budu s tebou v tvém království, které jsi připravil svým milým od věčnosti?
Zůstávám jako ubožák a vyhnanec v nepřátelské zemi, kde jsou každodenní boje a převeliká neštěstí. Potěš mě v mém vyhnanství, zmírni mou bolest, neboť všechno mé toužení vzdychá po tobě.

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 48.3-4)

Vím, že milujete církev, že je plamenem vašich srdcí. Žehnám vám, že ji milujete a dáváte jí zazářit takové, jaká je – „čisté, svaté, bez úhony a neposkvrněné“. Když pochopíme, že zahrnuje hříšníky, ne však hříchy, můžeme ji takto milovat jako choť Beránkovu; víme, že už je zpola v nebesích a že proto ji apoštol svatý Jan představuje jako sestupující od Boha až k nám. Kdo žije z těchto Božích zjevení, ví, že jeho druhové jsou andělé a svatí; každým dnem to pociťuje opravdověji.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zatímco andělé mají jazyky ze zlata a plamenná srdce, my koktáme a jsme vlažní. Dělejme však, co můžeme, to je důvod pro pomoc jeden druhému, pro modlitbu za druhé, vzájemnou lásku, která poroste stále více, neboť jsme slabí a potřebujeme se jeden o druhého opřít, abychom mohli následovat našeho Pána Ježíše na bolestné cestě, kterou nám vytýčil: „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“
Přikládám květinku, kterou jsem pro Vás utrhl, když jsem se za Vás modlil v katakombách u hrobu svaté Cecílie v den jejího svátku: ať Vám tato květinka od mučednice stejně jako mně (utrhl jsem si jednu i pro sebe) připomíná, jak tato svatá trpěla a že si máme přát, abychom mohli trpět i my sami. To je naše výhoda oproti andělům! Kdyby nebyli ve stavu dokonalé blaženosti, jistě by nám záviděli, že smíme trpět pro našeho Pána Ježíše a s ním!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis trapistickému mnichu, 29. listopadu 1896)

Po celé 19. století trpěli Litevci i Poláci pod ruskou nadvládou. Oba národy byly systematicky decimovány a porušťovány, což vedlo k opakovaným, krvavě potlačovaným povstáním. Za organizování protiruského povstání roku 1863 byl polský šlechtic Josef Kalinowski, pozdější karmelitán o. Rafael, odsouzen k deseti letům nucených prací v trestanecké kolonii na Sibiři.

Zbývá jediné: porovnat svou ubohost s Jeho nekonečným milosrdenstvím. Pomyslete jen na to, co nenávisti je od Japonska až po Španělsko v lidských srdcích, na nevěru, na pohanství, na nečistotu, na bezedné zlo světa; to je ona propast vespod.
Pak pomyslete na propast nahoře, na Boží svatost: a jen tahle propast je vskutku nekonečná. A mezi obojí propastí je krev ukřižovaného Ježíše. Ptáte se mě, co dělat! Co většího lze udělat než dát Ježíše Otci, pro spásu světa. Otec mu slíbil všechny národy za dědictví, a tento slib se dosud nenaplnil, a tohle právě musí rozněcovat naše tužby.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence z 2. svět. války)