KARMEL

Co může být veselejšího než nekonečno a věčnost? Vědomí toho, že jsem sice proti těm kategoriím nic, ale přesto je se mnou počítáno, protože ani nekonečno a věčnost nesnáší monolog, je to dialog a ten chce být veden člověkem, lidské oko bylo stvořeno, aby vidělo, lidský mozek, aby byl kropenkou, ve které nekonečno a věčnost smočí svoje prsty.

(Bohumil Hrabal /1914–1997/, Radost z myšlení – radost z tvoření)

15. listopadu – památka

Texty propria

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Řím 14,7–9.10b–12
Žalm: 116(114) 3–4.5–6. (115) 15–16    Odp.: 9
Evangelium: Mt 25,31–46

14. listopadu – svátek

Texty propria

Karmelitánský lekcionář

První čtení: Řím 8,28–39
Žalm: 24(23)–3–4.5–6    Odp.: srov. 6
Evangelium: Mt 5,1–12a

Související

Karmelské litanie v čase války

Navečer tohoto života se před tebou objevím s prázdnýma rukama, neprosím totiž, Pane, abys počítal mé skutky. Všechna naše spravedlnost je v tvých očích poskvrněná. Chci se tedy přiodít tvou vlastní spravedlností a přijmout od tvé lásky navěky tebe samotného.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, úryvek z Úkonu obětování se milosrdné lásce, červen 1895)

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.

(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)

Lidé si často stěžují na „roztržitost“ při modlitbě. Jejich mysl se zatoulává k nejrůznějším věcem. To je téměř vždy způsobeno tím, že se modlíte za něco, co ve skutečnosti zase tak moc nechcete; jen si myslíte, že by bylo správné, úctyhodné a „zbožné“ to chtít. Tak se oduševněle modlíte za velké, ale vzdálené věci, jako je mír v Severním Irsku nebo aby se tetička uzdravila z chřipky – a přitom vám tyto věci ve skutečnosti na srdci příliš neleží. Nejspíš by měly, ale neleží. Vaše modlitba je pak rychle narušena roztržitostí pramenící z toho, co opravdu chcete – řekněme povýšení v práci. Roztržitost, to jsou téměř vždy vaše skutečné touhy dobývající se do vaší modlitby na místo povznášejících, ale falešných přání. Pokud jste roztržití, nechte se svou roztržitostí dovést až ke svým skutečným přáním, z nichž pochází, a modlete se za ně. Když se budete modlit za to, co opravdu chcete, určitě nebudete roztržití. Lidé na potápějící se lodi si nestěžují na roztržitost.
Nevadí, jestli se vaše modlitba zdá být „sobecká“ nebo dětinská. Pokud v ní budete upřímní a uznáte, že nejste moc altruističtí, že vám opravdu leží na srdci vaše vlastní zájmy, pokud se pokusíte být takovými, jací jste, a přiznáte to, mohu vám slíbit, že vás svatý Duch povede k hlubšímu porozumění tomu, kým jste a co opravdu chcete.

(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)

Křesťanská láska a odpuštění se musí vtělit do našeho každodenního života, nemůže zůstat pouhou teorií. Jsme povoláni milovat skutečné lidi kolem nás, kteří nejsou dokonalí a nemusejí nám být vždy příjemní ani sympatičtí. Život ve společenství a zralost předpokládá, že budeme vzájemně přijímat své slabosti a zvláštnosti, prostě všechno, co namáhá naši trpělivost, co vyvolává třenice a konflikty.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Sestoupil jsi, Pane, do dne, který právě začíná. Běda, jak nekonečná je rozmanitost stupňů Tvé Přítomnosti při stejných událostech, které se připravují a kterými budeme všichni procházet! Za naprosto stejných okolností, které se chystají dolehnout na mě a na mé bratry, můžeš být přítomen málo, hodně, stále víc, anebo vůbec.
Aby mi dnes neuškodil žádný jed, aby mě nezahubila žádná smrt, aby mě neomámilo žádné víno, abych Tě objevil a pocítil v každém stvoření – dej, Pane, ať věřím!

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, úryvek z textu Mše nad světem; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Srdce hmoty, Malvern 2024)

Je třeba smělosti k tomu, abychom putovali a šli stále dál. Je to otázka lásky. K lásce je třeba odvahy. Rád připomínám úvahu jednoho horlivého kněze na toto téma, která může pomoci i nám v naší práci v kurii. Říká, že je namáhavé znovu roznítit žhavé uhlíky pod popelem církve. Dnešní boj spočívá v předávání nadšení těm, kteří je již dávno ztratili. Šedesát let po koncilu stále diskutujeme o rozdělení na „pokrokáře“ a „konzervativce“, ale to není skutečné rozdělení. Ústřední rozdíl je mezi „zamilovanými“ a „zvyklými“. To je ten rozdíl. Pouze milující může putovat.

(papež František, vánoční promluva k římské kurii, 21. prosince 2023)

Vidím, připadá mi jasné, že Bůh ode mne chce, abych se v něm neustále ztrácela, abych dala utichnout svým schopnostem a ponořila je do propasti jeho božského Bytí. Když už mne Pán uvedl do této nekonečné propasti, ponořím se do ní, ztratím se v ní, nechám se jí strávit a tak zůstanu. Směřujeme k nekonečnu, duše má: … k nekonečnému ztracení se veškerého tvého bytí v nekonečném moři Bytí božského. Amen.

(Marie Magdaléna Martinengo OSCCap. /1687–1737/)