KARMEL

Dalším typickým způsobem pronásledování za španělské občanské války byly hromadné popravy. V Barbastru byl vraždou 42 studentů a šesti představených zcela vyhlazen bohoslovecký seminář. Ze dne 13. srpna 1936, kdy bylo zabito již 29 seminaristů, se dochoval dopis zbývajících studentů, kteří očekávali svou popravu:

Existuje utrpení tak velké, že nás nechá beze slov. Cítíme před ním jistý druh hanby, že my sami jsme v bezpečí. Chtěli bychom zapomenout na vše, co není v souladu s nouzí, jíž jsme svědky, chtěli bychom se skrýt ve stínu tiché modlitby, abychom bytosti, které trpí, obklopili tou jedinou Přítomností, která není nikdy vzdálená.

(Maurice Zundel OblOSB /1897–1975/, L’évangile intérieur, 1942)

Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíšovi: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče.“
Bůh je v odpouštění neúnavný, jsme to my, kdo se unavíme v prosbě o Jeho milosrdenství. Vrací se, aby nás znovu a znovu bral na svá ramena. Nikdo nám nebude moci odejmout důstojnost, kterou nám uděluje tato nekonečná a nezlomná láska. S něhou, která nás nikdy nezklame a vždycky nám může navrátit radost, nám umožňuje pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic není mocnější než jeho život, jenž nás žene kupředu!

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 3)

„To nejhorší, co jsem kdy v nějakém špitále zažil: Ležel tam mladíček, který jako by se nehodil mezi ostatní zraněné, i když jeho zranění byla stejně vážná. Zeptal jsem se ho, co pro něho mohu udělat, zda mu nějak mohu pomoci, jestli má nějaké přání. Ten chudák odpověděl: Dejte mi prosím nějakou hračku, hračku... Museli jsme s tím skoncovat, museli jsme uzavřít mír. Je opravdu tak těžké to pochopit?“

(císař Karel Habsburský /1887–1922/, vzpomínky z 1. světové války)

Ježíši, jsi přítomný ve svatostánku a modlíš se k Otci. Nepřicházím tě vyrušovat. Přicházím, abych se svou přítomností připojil k tvé přítomnosti. Jsem spojen se členy rozptýleného lidu, který pracuje pro tvé království, přicházím s posláním shromáždit je. Budu zkoumat obzor a postupně ti předkládat lidská společenství, jež znám, národy i jednotlivé duše? Nebo se budu modlit, aniž ti budu vyjmenovávat ty, kteří mi byli svěřeni, a jen se ti budu klanět, prosit tě a milovat za všechny dohromady: za ně i za sebe? Již dlouho mám ve zvyku říkat ti všechna tato jména, ale na tom vůbec nezáleží. Mým úkolem je následovat hnutí okamžiku, neboť účinek bude vždycky stejný. Když jsem v modlitbě spojený s Bohem, pak také ti, k nimž jsem vázán skrze zástupnictví, jsou spojeni s Bohem. Mystické tělo se tak spojuje s tebou a já jsem skrze zástupnictví, jež konám pro tebe, jeho srdcem.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Suite sur la très noble vertu de religion)

Každý z nás život nějak kazí, o něco jej zhoršuje. Každé zlé slovo, které vyslovíme, otravuje vzduch. Každá lež, každý násilný čin vstupuje do existence a uvádí ji do zmatku. My lidé jsme se sami přičinili o to, že život je takový, jaký je. Je tedy nepoctivé teď tady stát a říkat, že Bůh nemůže být dobrý, když se toto všechno děje. Můžeme jen říkat: „Pane, dej mi trpělivost snášet to, co jsme provedli, abych přispěl svým dílem k tomu, aby to tam, kde stojím, bylo lepší.“ To je jediná poctivá odpověď.

(Romano Guardini /1885–1968/, Ctnosti, 1963)

Někteří křesťané – jak se zdá – žijí ve stylu postní doby bez Velikonoc. Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Radost se přizpůsobuje a přetváří, ale vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 6)

Jsou dny
prázdné, rozbité, ztracené, i vlastní viny je v tom hodně.
Ale jak večer
takový prázdný a rozbitý den přece jen scelit?
Vylitím srdce do Božího milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky, listopad 1980)

Kriste! Kriste tolikerého lidského utrpení, ponížení a zkázy. Kriste ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Na místě – jednom z mnoha těch, která nelze vynechat z dějin našeho století – tě prosím já, římský biskup a nástupce tvého apoštola Petra: Zůstaň! Zůstaň a přebývej v naší budoucnosti. Zůstaň a buď s námi! Ke komu půjdeme? Vždyť ty máš slova života, která nezastřela a nezničila ani smrt. „Ty máš slova věčného života.“

Je-li král izraelský, ať sestoupí z kříže… Jestliže toto pokolení dosud hledá znamení, nebude mu dáno jiné než znamení proroka Jonáše: ne znamení sestoupení, ale znamení zmrtvýchvstání. Vyšel ze zavřeného hrobu ten, který z kříže nesestoupil. Tak i my, kdo následujeme svou hlavu, nepřestávejme nést svůj kříž, vytrvejme v tom, jak i on vytrval, dokud nám Duch neřekne, abychom odpočinuli od svých prací. Neposlouchejme nikoho, bratři, ani tělo ani krev, ani žádného ducha, který přemlouvá k sestoupení z kříže. Vytrvejme na kříži, umírejme na kříži, ať nás sejmou ruce jiných, nikoli naše ulehčování.

(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání In ressurrectione Domini)