KARMEL

Mysli na mou všudypřítomnou lásku. Já jsem stále zde. Polož svou hlavu na mé srdce, protože to mi dělá radost … Přijď ke mně a přiveď s sebou ostatní. Nemohu snad léčit na dálku? Stačí, když mi řekneš jejich jména. Když mi říkáš o těch, za které prosíš, já je vidím…

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)

A nebojte se být neskromná ve svých přáních, touhách a prosbách. Velká svatá Terezie říkávala svým sestrám: „Buďte dcery velkých tužeb!“ A malá svatá Terezie nebyla ve svých touhách nějak příliš skromná a splnily se jí… Láska nemá mezí, Bůh je jejím cílem: Bůh je láska.

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Co je tedy vskutku nejobtížnější, je rozloučit se sami se sebou a starostmi o sebe, vzít si od nich dovolenou a trávit ji u něho. Tehdy se dostaví niterná radost a to ostatní proběhne jakoby nádavkem. „Ty se starej o mne, já se postarám o tebe.“ Čím víc jednáme v tomto smyslu, tím lépe naše duše dýchá a tím víc se uklidňuje. Musíme to dělat stokrát za den. Ukazatel, který upozorní na to, kdy, je následující: jakmile se cítíme vnitřně stísněni.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když na Vás dopadne strach, tak se předávejte Bohu jako jeho majetek, vkládejte se do jeho ruky. A hlavně neanalyzujte sebe, vycházejte k druhým, netřeba kroužit kolem svých problémů a kolem vlastní osoby. Přitulte se k Ježíši jako dítě. On má slova života a spásy, ke které patří i zdraví. Ve Vašem utrpení nejste sama, jste nesena společenstvím svatých, společenstvím sester a bratří, mou bratrskou láskou a přímluvou. Kladu Vás při mši svaté na paténu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 15. ledna 1997)

Odjíždíte… Do svých zavazadel jste přibalil dvojí předsevzetí. To prvé zní: po každém přijetí těla Kristova věnovat půl hodiny díkůčinění. To druhé: se všemi svými závažnými prosbami se v prvé řadě obracet na Pannu Marii. Pokud budete tato dvě prostá předsevzetí věrně plnit, jsem si jist, že se vrátíte jako lepší a hlubší člověk.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Jsem rád, že jste byla v Polsku. Při takových mezinárodních setkáních je málo času na soukromou modlitbu, program je naplněn. Na krátkou dobu to není špatné. Ježíš je přítomen i v bližních. Ale setkání s bližními by se mělo dít v hloubce, nejen povrchně. Každý člověk nese v sobě Boží tajemství – jako Marie a Alžběta. Sdělovat něco z tohoto tajemství je setkání v hloubce. Já jsem obdarován, proto mohu dávat dál. Tak mne lidé nemusí oddalovat od Boha. Sv. Terezie z Avily byla velmi aktivní, stále na cestách, a přece neztratila spojení s Bohem.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 30. června 2002)

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu. Nezáleží příliš na způsobu, pokud je to ten, který pro nás Bůh vybral. Zjišťuji, že se můžu dostat právě tak blízko k Bohu studiem suchých problémů morální teologie, jako čtením nejohnivějších stránek mystiky. Povinnost nemusí být nudná. Láska ji může učinit nádhernou a naplnit ji životem. Dokud rýsujeme ve světě svého ducha dělící čáry mezi povinností a potěšením, zůstaneme vzdáleni od Boha a od jeho radosti.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 10. března 1950)

Připouštím, že má duše je v určité rovnováze, že Boha úmyslně neuráží, ale zároveň si s hrůzou uvědomuji, že jsem naprosto neschopen více milovat, a začínám chápat, v čem spočívá smysl mé malosti a ubohosti. … Má ubohost přitahuje jeho moc, mé rány ho mocně volají, na mou nicotnost vylévá v hojnosti svou všemohoucnost. Toto setkání všemohoucnosti Boží s nicotností lidskou je největší zázrak stvoření.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

„Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se mě. A předmětem je láska. … Ježíšovo lidství je dojemné: i jako vzkříšený snažně prosí o lásku, o lidskou lásku. On se neptá: Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství, pochopil jsi to, co jsem žil? Ale on místo toho jako by říkal: všechno nechávám na lásce a ne na projektech jakéhokoli druhu. Musím odejít, ale nechám vám tu jednu otázku: probudil jsem ve vás lásku? A vám, kteří si jako Petr kvůli mnoha zradám nejste jistí sami sebou, ale přece mě pořád milujete, vám svěřuji své poselství.

(Ermes Ronchi, úryvek z meditace, která zazněla při duchovních cvičeních papeže Františka a římské kurie v roce 2016)

Víme, že pokaždé, když se člověk uchází o Boží blízkost, vstupuje do hry společenství svatých, jehož cílem je spása všech lidí. Každý Bohu oddaný člověk je za spásu druhých do určité míry zodpovědný. Všechny, na nichž mi záleží, předkládám Bohu. „Pane, každého z těch, které miluji, vkládám do tvé dlaně; vidíš tak, co pro mne znamenáš, vidíš, co pro mne znamenají…“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)