KARMEL

Jsem hotov zbavit se všeho, ba i zemřít, ale chci Jeho lásku. Bez Něho cítím jen děsivou prázdnotu, nic, neutěšitelný smutek. Nic světského už mě nepřitahuje – a v Bohu ještě nejsem dostatečně zakotven. Bože, pomoz! Věřím v Tebe, to přece víš. Dnes v noci chci tedy zopakovat svůj akt víry. Pane, věřím ve Tvou lásku. Přivedls mě sem svou velkou mocí. Ty završíš svůj dar a přivineš mě k sobě. Ty mi dáš dar, o nějž Tě prosím: svou lásku a lásku k chudým, tedy ke všem lidem.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z vigilie Narození Páně 1954)

Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)

Fra Angelico – Zvěstování

Mariin chvalozpěv je celý nesen velkou pokorou, která se projevuje v každém slově: „sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“.
Hloubka našeho vztahu k Bohu se měří právě pokorou. Bůh se jako orel vrhá na vše, co je malé, potřebné, pokorné. Zadržet ho může jen lidská pýcha, namyšlenost a nadutost.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)

Když dovolíš lidem, aby mě chválili, nebudu se pro to soužit. Necháš-li je, aby mě haněli, nebudu se trápit o nic víc, ale budu rád. Sešleš-li mi práci, chopím se jí s radostí a bude mi útočištěm, protože je to tvá vůle. A sešleš-li mi klid, spočinu v tobě. Jen mě chraň přede mnou samým. Chraň mě před mou vlastní soukromou otravnou snahou všechno měnit, jednat bez důvodu, se vším hýbat pouze kvůli pohybu, porušovat všechno, co jsi ustanovil. Nech mě spočinout ve tvé vůli a ztišit se. Pak světlo tvé radosti prohřeje můj život. Její oheň bude hořet v mém srdci a zářit na tvou oslavu. A pro to žiji. Amen, amen.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)

Jak jsem Vám psal posledně, přijímejte svou nedokonalost a slabost a dovolte i druhým být nedokonalí. Síla Boží působí jen v lidské slabosti. Kdyby se lidé mohli stávat dokonalými vlastními prostředky, nemusel Ježíš přijít na svět, nepotřebovali by Spasitele a Vykupitele. Kristus je naše cesta k Otci a cesta Otce k nám, je světlem na naší cestě k Bohu. Je třeba se vždy utíkat k prameni a pít z něho.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 21. února 2002)

Můj Ježíši, když jsem nepochopená a má duše je unavená, toužím zůstat chvíli sama jen s Tebou. Řeč smrtelníků mě nepotěší, neposílej mi, Pane, takové vyslance, kteří mluví jen sami ze sebe, co jim nadiktuje jejich přirozenost. Takoví těšitelé mě velice unavují.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1461)

Není o tom pochyby, musíte nadále pokračovat v každodenním díle, v temnotě víry, nedívat se po konkrétních výsledcích (může se zdát, že neexistují), ale upírat oči na onu Lásku, která Vám z hloubi nebe otevírá svou náruč. V pátek byl svátek svatého Jana od Kříže. Víte, co říká o temnotě: že je lepší a bezpečnější než světlo. Přijměte ji s touto láskou a ona Vás, ať si je jakkoli bolestná, nikdy nerozdrtí.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tvůj krásný dopis mě velmi potěšil, je potravou pro mou duši. (…) Ve mně není stále nic, stále temná noc. Kdepak je doba, kdy jsem četla uchvácená, silná, odvážná, svatého Jana od Kříže a s duší rozradostněnou vzlétala tak vysoko! Minula doba, kdy jsme „splétaly girlandy z květin a vybraných smaragdů za čerstvých jiter…“

Vše, co přichází z jeho rukou, je dobré, protože to jsou ruce lásky. Jestliže nám občas svým dotekem působí tak velikou bolest, pak je to, jak říká svatý Jan od Kříže, ne proto, že by jim chyběla něha, ale proto, že naše zranění jsou příliš veliká.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ó lásko, nevýslovná lásko,
jestliže v době, kdy byl člověk stromem smrti,
jsi ho změnil ve strom života tím,
že ses narouboval na člověka, ty, živote…
jestliže jsi toto udělal, můžeš tedy nyní
zachránit celý svět, který se neumí naroubovat na tebe.
(…)